C 03 - Podkarpatská Rus součástí Československé republiky

V té době navázali Rusíni kontakt s T.G. Masarykem, který se jejich problémem už delší dobu zabýval. Roku 1917 jednal v Kyjevě s představiteli Ukrajiny, kteří v té době usilovali o autonomii v rámci Ruska. Proti Masarykovým plánům na připojení P.Rusi k budoucímu čs. nic nenamítali.

V r. 1918 proběhlo několik sjezdů Rusínů v USA. V červenci se sešli v Homesteadu světští i náboženští vůdci a spojili se do organizace Amerikanskuja narodnuja rada Uhro- Rusinov (ANRUR), která se prohlásila za jediného představitele uhro- rusínské emigrace. Byla přijata tzv. Homesteadská rezoluce, obsahující požadavek autonomie v rámci Uher (pokud by R-U zůstalo zachováno v předválečných hranicích, v případě změny hranic chtěli sjednocení s „bratry“ v Haliči a Bukovině), podobné požadavky i v případě, že by se měli stát částí Ruska n. Ukrajiny- základem bylo zachování národního charakteru. Jednalo se i o čs. otázce, ale překážkou se opět staly sporné hranice se Slovenskem (nároky Slovenska na komitáty Zemplín, Šariš, Spiš, Abod, Boršov a část Ungu)

Do vedení ANRUR se však dostal mladý právník firmy General Motors, Grigorij Žatkovič (nar. na P.Rusi, jako dítě s rodiči do USA, dobré vzdělání, slibná kariéra v tom nejlepším odkazu amerického snu:-)). Považoval Rusíny za samostatnou národnost a v tomto duchu koncipoval i memorandum pro prezidenta Wilsona, jejímž sestavením ho pověřil ANRUR. Požadoval, aby byl Rusínům přiznán statut samostatného, a bude-li možné, plně nezávislého národa. Pokud to nebude možné, zasazoval se o připojení k nějakému sousednímu slovanskému státu, nebo k Uhrám (budou-li zachovány uh. předvál. hranice). Wilson uherskou variantu zamítl a navrhl vstup do projektované Středoevropské demokratické unie. ANRUR do ní spolu s dalšími 11 národy vstoupila v říjnu, Žatkovič podepsal Deklaraci všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů.

Ve Filadelfii se Žatkovič setkal s TGM a společně konzultovali připojení P. Rusi k budoucí ČSR. Masaryk sliboval P.Rusi autonomii, od jejího připojení si sliboval především společnou hranici s potencionálním spojencem- Rumunskem. 26.10.Žatkovič podepsal Filadelfskou dohodu. V listopadu 1918 se konal ve Scrantonu sjezd ANRUR, kde Žatkovič navrhl plebiscit mezi americkými Rusíny. Ten se konal v prosinci. 67% zúčastněných hlasovalo pro připojení P. Rusi k ČSR.

Rusínské národní rady

Na P. Rusi se tehdy nacházela tři hlavní etnika: proruští Lemkové (v záp. části), ukrajinofilští Huculové (vých. část) a nevyhranění Bojkové (zhruba uprostřed). Rozpad R-U zapříčinil na P. Rusi vznik tzv. národních rad, které se nedokázaly sjednotit, protože každá měla jinou orintaci a jiné cíle. Vznikla tak např. proukrajinská rada v Chustu, taktéž ukrajinofilská Huculská národní rada v Jasině a maďarofilská v Užhorodě. Nejdůležitější, národní rada ve Staré Ľubovni/ později Prešově byla postupně ovládnutá rusofilským advokátem Antonem Beskidem, který vytlačil do té doby dominantní proukrajinskou sekci. Spojení s Ruskem se po bolševické revoluci ukázalo nemožným, Beskid se proto spojil se Slovenskou národní radou a začal jednat o připojení k ČSR. Množství „rad“ a různých orientací dobře ukazuje zmatek, který na politické scéně P.Rusi po rozpadu R-U panoval. Postupně však převážilo mínění, že pro Rusíny bude nejlépe orientovat se na ČSR.