C 04 - Národnostní a náboženská struktura meziválečného Československa

Čeští státníci navíc byli přesvědčeni, a operovali tímto přesvědčením i na oficiálních jednáních v Paříži, že rakouská sčítání lidu, zvláště poslední z roku 1910 , jež byla všude brána v potaz, byla z více důvodů neobjektivní! Sčítání totiž nepočítalo národy podle jejich sebeurčení, ale podle jejich obcovací řeči. Němčinu tak z různých důvodů byli nuceni označit i někteří Češi. Roku 1921 se pak sčítalo podle mateřské řeči. Počet Čechů tak stoupl z 62 % na 68 %, počet Němců klesl o 4 % na 30 %. Doslova pádem byl vývoj počtu německého obyvatelstva v oblastech považovaných za české (úbytek 58 %). Šlo hlavně o něm. úředníky, přednosty úřadů, želez. stanic, důstojníky, podnikatele.

Formování státu Německé Rakousko, zahájené již 21.10.1918, předpokládalo, že součástí spolkového státu se stanou i německé oblasti z Českých zemí. 29.10.1918 se ve Vídni objevily proklamace německých poslanců o vytvoření „Deutschböhmen“ v sev. Čechách s centrem v Liberci, o den později vzniku „Sudetenland“ na území sev. Moravy a Slezska se sídlem v Opavě a 2.11. něm. poslanci z j. Moravy vyhlásili vznik „Deutschsüdmähren“ se sídlem ve Znojmě a šumavští Němci „Böhmenwaldgau“ s centrem v Prachaticích. Všechny tyto deklarované provincie s převažujícím obyvatelstvem německé národnosti se chtěly v konečném důsledku připojit k Německu či Rakousku. Zemským hejtmanem se stal Rudolf Lodgman von Auen, jeho zástupcem demokrat J. Seliger. Ustavena byla zemská vláda, sídlící v Liberci. Převzala správní aparát a soudy, stejně jako školský systém a samosprávu. Jen místo rozpadlé armády začala budovat ozbrojené složky, tzv. Volkswehr (lidobrana). Už 22.11. se rakouské Národní shromáždění usneslo na zákonu o státu, podle kterého učinilo jeho součástí i některé jazykové ostrovy s jádrem v Jihlavě, Brně, Olomouci. Taky „celkem oprske“ měl být internacionalizován ostravský kamenouhelný a hutní revír (který potřebovali), totéž platilo pro začlenění dráhy.

V Českých zemích proběhl německý převrat, celá akce stála na alternativě: buď Češi vezmou svůj převrat zpět a vrátí se do Rakouska, nebo celé Německé Rakousko provede připojení (anšlus) k Německu.

Tragika tohoto postupu spočívala, pokud šlo o sféru idejí, v absolutizaci práva národů na sebeurčení, které je snadno zneužitelné. Jedno pravidlo ale platí: je-li právo jednoho národa na sebeurčení nástrojem útisku národa druhého, jde o zneužití, které může vyústit ve zločin.

Po skončení Velké války stála v Českých zemích proti sobě dvě taková práva. České právo ne nár. sebeurčení se týkalo jednoho celého národa, probíjejícího se ke svobodě a rovnoprávnosti, která mu byla upírána – a podřídit se měly pouze malé německé menšiny. Bez toho nebylo české právo na sebeurčení uskutečnitelné, protože etnické promísení Č a N bylo veliké. Naproti tomu německé právo se v případě českých Němců týkalo jen malé menšiny a připojení těchto menšin k celku národa (N) a jeho státu by znemožnilo sebeurčení celého jednoho národa – Čechů. (Došlo i na ozbrojené střety, č. voj. oddíly zasáhly, ale většinou tyto akce čes. strany probíhaly hladce a bez lidských obětí.)