C 04 - Národnostní a náboženská struktura meziválečného Československa

Ve srovnání se sčítáním v r. 1921 přibylo do r. 1930 absolutně nejvíc katolíků, takže byla zastavena poměrně rozsáhlá poválečná vlna odlivu od této církve, ale percentuelně tento přírůstek tvořil jen 4,3 %. Na 2. místě absolutně i relativně byla nově založená církev s přírůstkem 51 %, protože poměrně vzrostla nejvíc (téměř o 100%) jinak málo početná církev pravoslavná. Zvýšil se poněkud i počet a podíl příslušníků evangelických církví, zejména českobratrské, kdežto počet izraelitů stagnoval. Počet bezvěrců vzrostl za uvedenou dobu téměř o 18 %.

Náboženství, církev a Ústava

S duchovním a kulturním životem úzce souvisela právně zaručená svoboda svědomí a vyznání, včetně vyznání náboženského. Příslušníci všech církví, státem uznaných i neuznaných, mohli vykonávat veřejně své náboženské úkony, pokud neodporovaly zákonu a nerušily veřejný pořádek. Byly zavedeny také civilní sňatky, i když nadále zůstaly hlavní a právoplatné sňatky církevní. Manželství mohlo být rozvedeno (od stolu a lože) nebo zcela rozloučeno. Vedle církevních matrik byly zavedeny pro bezvěrce matriky civilní. Bylo povoleno pohřbívání žehem, za R – U zakázané. V duchu připravované rozluky státu a církve se stát nevměšoval do záležitostí církví, v nichž všechny byly postaveny naroveň, ale vyhradil si právo dohledu, aby tyto církve nekonaly nic proti zákonu a státu (tzv. kazatelnický zákon). (Víme ale už, že rozluka realizována nebyla.)

Katolické reformní hnutí

Zvláště v Čechách se velmi rozmohlo hnutí Katolické moderny, usilující o reformování katolicismu. Toto hnutí ale definitivně pohřbila papežská encyklika r. 1910. Již ale 7. 11. 1918 hnutí pod názvem Jednota katol. duchovenstva byla obnovena (předsedou J. Š. Baar.)

(Na konci války byl pražs. arcibiskupem „Rakušan“ hrabě P. Hyun a olomouckým morav. šlechtic bez národ. povědomí, kardinál L. Skrbenský z Hříště. Skrbenský rezignoval r. 1920 a vystřídal ho charismatický A. C. Stojan. Na Slovensku byli takřka všichni vysocí církevní hodnostáři Maďaři. Stát a Svatý stolec se také nemohli shodnout na slovenských kardinálech – nejčelnějším na církevním seznamu byl totiž původně Hlinka.)

Situace v nové republice byla v oblasti víry v tu dobu, hned po vzniku státu, dost revoluční. Stát chtěl provést odluku církve a státu, nechtěl trpět povinnou katolickou výuku na školách. První ministr školství a národní osvěty sociální demokrat G. Habrman vydal výnosy, kterými vyhlásil náboženské úkony na školách za nepovinné, také nařídil, že je možno odstranit kříže ze tříd. (Pokud má kříž ve třídě zůstat, je třeba k němu připojit i symboly jiných náboženství, třeba Buddhu:-) (za R – U to vypadalo jinak: římskokat. nábož. bylo povinným vyuč. předmětem, byla vyžadována modlitba na začátku a konci vyučování, žáci se pod vedením svých učitelů museli účastnit církevních svátků, ap.) Tato situace Jednotu radikalizovala, byli pokrokoví, chtěli reformy: např. zrušení patronátního práva šlechty, biskupové měli být voleni, kněží měli být hmotně zaopatřeni důstojně ve službě i výslužbě, do obřadů a bohoslužeb měla být zavedena čeština, mělo být odstraněno bezženství kněží a biskupů (celibát se měl stát dobrovolným s odůvodněním, že stejně není dodržován), dokonce mělo být odstraněno i povinné holení vousů a nošení kolárků. Jednota odjela vyjednávat do Říma. Jednání bylo obtížné, hovořilo se také o zřízení biskupství v Bratislavě a Trnavě, dosud Slovensko podléhalo Ostřihomi, ap. Ale úspěch se jako reálný moc nejevil. Také na olomoucký arcib. stolec dosedl senátor lidové strany, umírněný A. C. Stojan. Papež chtěl hnutí zlomit. Situace se radikalizovala, nejakčnější část Jednoty, zvaná Ohnisko, se rozhodla neustoupit a Jednota se tak rozdvojila na 2 směry. Část nechtěla jít proti papežovi, druhá, radikálnější část (Ohnisko) se rozhodla založit novou Církev československou. Jednota byla rozpuštěna, ale o jejích požadavcích se mělo i nadále jednat. Ale papež, co se češtiny týkalo, povolil dokonce ještě méně než stanovily obřadní knihy z roku 1872. Baar (uražený) odešel do ústraní. Papež se nezastavil před exkomunikacemi a kanon. tresty, i když nešlo o příslušníky nové církve.