C 04 - Národnostní a náboženská struktura meziválečného Československa

Na Slovensku a Podk. Rusi šlo o počty mnohem vyšší: 221 000, tedy asi dvojnásobek.

Přiznání k žid. nár. sebeurčení bylo příznačné pro ty příslušníky izrael. vyznání, kteří svoji víru spojovali s nábož. ortodoxií či moderní sionistickou orientací, s jakýmsi maximálním programem židovské náboženské i národní emancipace, nastolující požadavek vytvoření židovského národního státu. Na Moravě a ve Slezsku to bylo dost odlišné. K nár. židovství se hlásilo asi 48 % Židů, zbytek se hlásila k Čechům. V Čechách: k žid. jen 15 %, polovina k Čechům a zbytek k Němcům. Podstatnější rysy mělo žid. nár. sebeurčení na Slovensku a v Pod. Rusi.

Sionismus se v ČSR dělil na 3 proudy:

- všeobecný- bez zvláštního nábož. směru (ve 20. letech se k němu hlásilo asi 10 tis. lidí)

- tradičně náboženský „mizrachistický“ (4 tis. stoupenců hl. na východě státu)

- socialistický (asi 1 tis. přívrženců)

Čs. sionisté byli hrdí, že světové sionistické kongresy se vletech 1921 a 1923 konaly v ČSR, konkrétně v Karlových Varech.

Protikatolické nálady (kromě masového výstupu z církve) ale nabývaly také dost konkrétních obrysů a přímých útoků na symboly katolické církve. Např. již 3. 11. 1918 byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, mylně pokládaný za alegorii vítězství katolíků v bělohorské bitvě. Jen taktak se podařilo zabránit rozvášněnému davu ve snaze svalit umělecké skvosty z Karlova mostu do Vltavy; šlo hl. o sochu sv. Jana Nepomuckého. Podobné nebezpečí hrozilo ještě r. 1919 na den toho světce, protože i úřady tento svátek přestaly akceptovat. Ještě roku 1920 bylo hlášeno 273 případů pokácení křížů a soch, především v okolí Phy a vých. Čech. Nejhorší případ měl být zaznamenám ve Slaném, kde v předvečer svátku J. Husa dav rozbil sousoší sv. Trojice (tolik pro ilustraci.)

Stát se také s nastalou situací musel určitým způsobem vypořádávat, protože lidé byli v tomto období opravdu dost silně protikatolicky zaměřeni (a sám Masaryk na katolickou církev hleděl jako na nenárodní a odluku církve od státu chtěl.) Dřívější dost velké pravomoci katolické církve se tak postupně omezovaly. Např. v únoru 1919 bylo zakázáno pod trestem vězení až na půl roku kněžím, kazatelům apod. při mších, výuce náboženství či při procesích a poutích mluvit o státních a politických záležitostech, kritizovat zákony a vládní nařízení, doporučovat nějaké politické strany a jejich tisk, ap., což se dříve dosti dělo.

Od dubna se také po učitelích přestala vyžadovat příslušnost k urč. konfesi.

Ve 20. letech došlo ke konsolidaci situace v katolické církvi, našla si v republice své pevné místo. Byly přijaty kompromisy v právu manželském, civilní sňatek byl prohlášen za nepovinný, k odluce církve a státu (jak jsme mnohokrát naznačili) také nedošlo. Dále velkým úspěchem bylo, že díky obratnému manévrování Jana Šrámka Československá str. lidová ve volbách na jaře 1920 vplula jako spolurozhodující činitel do vedení čs. politiky. A když se 1921 utvářela Pětka, nešlo Šrámka obejít.