C 04 - Národnostní a náboženská struktura meziválečného Československa

C 4: Národnostní a náboženská struktura meziválečného Československa

Náboženská otázka: Církve a náboženské společnosti:

Stručný přehled a hierarchie:

Církve nadále po roce 1918 zůstaly důležitým činitelem duchovního života lidí. Původně se sice uvažovalo o odluce církve od státu, ale k tomu nakonec nedošlo. Také si byla všechna náboženství rovna před zákonem, byly ale rozlišovány církve státem uznané a státem neuznané. (Rozdíl nebyl v tom, že by jenom státem uznané odpovídaly zákonu, ale v tom, že působily za státní finanční podpory, včetně kněžských platů – tzv. kongrua.)

Vztah mezi katol. církví, papež. stolcem a čes. státem byl po překonání nejzávažnějších rozporů (státní oslavy J. Husa, budeme se věnovat níže, ap.) upraveny dohodou „modus vivendi“ z roku 1928. (Ještě se k tomu vrátíme později, podrobněji u katol. církve). Podle této dohody bylo rozhodnuto upravit rozhraničení diecézí podle nových stát. hranic, jmenovat biskupy jenom se souhlasem čs. vlády (včetně přijetí slibu věrnosti republice) a řídit jednotlivé řeholní řády v ČSR jen z příslušného světového centra, a ne přes další mezistupně v cizině.

Každý občan ČSR měl právo vyznávat a soukromě a veřejně vykonávat jakékoliv vyznání, náboženství či víru. Přes jisté uvolnění a odklon části obyvatel od nábož. a církví po r. 1918 se děti i nadále stávaly příslušníky té církve, do které patřili rodiče. V případě rozdílu chlapci podle otce, dívky podle matky (zákon č. 96/1925 Sb.), pokud nedošlo ale k jiné dohodě. Náboženství také bylo součástí výuky na všech základních školách (žáci ale mohli být od této výuky osvobozeni) a nejsilnější církve si podržely vliv na část škol (tzv. církevních) bezprostředně, i když zde působily pod státním dozorem.

Po dovršení 16 let se človíčkové mohli sami rozhodnout o příslušnosti k určité církvi či o vystoupení z církve vůbec. (Věk 16 let uvádí Bartoš, Trapl, ale Klimek naopak uvádí už věk 14 let, tak si potom vyberte...:-).

Církevně či v kostele uzavřená manželství měla veřejnou právní platnost, i když mohly být uzavřeny i tzv. občanské sňatky (od roku 1918 povinné na Slovensku.)

Matriky narozených, sňatků i úmrtí vedly i nadále (až na občany bez vyznání, evidované politickými úřady) farní úřady jednotlivých církví. Religiozita obyvatel se obecně zvyšovala v republice směrem od západu k východu a byla vyšší na venkově než ve městech.

Nejsilnější a nejvlivnější pak byla římskokatolická církev, měla 2 arcibiskupství v Praze a Olomouci; biskup. v Č. Budějovicích, Litoměřicích, Hradci Králové, Brně, Nitře, Banské Bystrici, Spiši, Košicích a Rožnavě. Hranice arcidiecézí a někdy i diecézí na některých místech nesouhlasily po r. 1918 s novými hranicemi státními. Jen tak pro náš obrázeček: v Č. zemích např. arcib. pražské částečně i olomoucké zasahovala i do Německa a naopak vratislavké biskup. a později arcibiskup. do československého Slezska. (To je, co?!:) Všechny slovenské diecéze podléhaly arcibiskupům v maďar. Ostřihomi a Jagéru (Eger), teprve roku 1922 byla zřízena tzv. apoštolská administratura v Trnavě. Na základě „modu vivendi“(z r. 1928) bylo sice rozhodnuto státní a církevní rozhraničení sjednotit, ale k realizaci se přistoupilo až r. 1937, celá akce navíc nebyla dokončena. Fary, expozitury (samostatné části farnosti) či lokálie byly sdruženy do děkanátů a částečně i do tzv. arcikněžství.