C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa

Po pádu Francie se těžiště československého exilu muselo přenést z Paříže do Londýna. Churchill vítal všechny, kteří byli ochotni a schopni podpořit britské válečné úsilí. Jednání o přeměnu ČSNV v prozatímní československé státní zřízení v exilu získala novou akceleraci. Teorie právní kontinuity československého státu nyní předpokládala uznání prozatímní exilové vlády, uznání a potvrzení kontinuity prezidentské funkce pro Beneše a vytvoření poradního orgánu pro vládu a prezidenta a současně quasi parlamentu Státní rady. Osuský přišel o své výsadní postavení vyslance u francouzské vlády. Ve hře jako Benešův konkurent tedy zůstával Hodža, opírající se o určitou přízeň britských úřadů-jeho ambice a celkovou pozici oslabilo až samotné uznání prozatímního československého státního zřízení v emigraci. Hegemonnímu postavení Beneše pomohl přechod na britskou půdu. Přesto přesun a vytvoření hlavního centra v exilu v Londýně neznamenalo jeho úplné vnitřní sjednocení. Navenek ale vystupovala exilová reprezentace celkem jednotně. Většina uznala kontinuitu prezidentské funkce Beneše, který se tak stal oficiálním reprezentantem zahraniční akce.

Jednání vedl především Beneš. 21. června 1940 zaslal britskému ministerstvu zahraničí memorandum „Vytvoření československé vlády“. Návrh obsahoval i jmenovité obsazení vládních postů, s tím, že jedno místo ve vládě rezervoval Beneš pro představitele slovenských katolických kruhů. Celkový souhlas ČSNV se svými návrhy získal až dodatečně.

Celý systém prozatímního zřízení měla zastřešovat Státní rada s kontrolní a poradní pravomocí, ale hlavní úkolem tohoto orgánu byla funkce sjednocující a reprezentativní. Beneš zdůrazňoval, že její členové budou reprezentovat jednotu Čechů, Slováků, sudetských Němců a eventuálně podkarpatských Rusínů. Právě tím chtěl splnit britskou podmínku jednoty pro uznání prozatímní vlády. Za předsedu Beneš navrhoval Bechyněho, post prvního místopředsedy hodlal obsadit Hodžou, a tím i jeho postavit před hotovou věc.

9. července 1940 posílá Beneš Halifaxovi dopis, na který Halifax reaguje vstřícně, že britská vláda je v zásadě ochotna uznat prozatímní česko-slovenskou vládu, ale v otázce budoucích hranic Československa se nehodlá vázat. Znamenalo to tedy souhlas s činností exilových orgánů na britské půdě, ale ne změnu stanoviska Velké Británie k Mnichovu a jeho důsledkům.

Britský zahraniční úřad 21. července oficiálně oznámil dopisem lorda Halifaxe, že „uznává prozatímní česko-slovenskou vládu, ustavenou Česko-Slovenským národním výborem v této zemi a navazuje s ní styky“. Českoslovenští exiloví představitelé tak přestali reprezentovat sami sebe.

Dne 22. července 1940 Beneš jmenoval prozatímní vládu v čele s Šrámkem. Vláda se prohlásila za pokračovatele ČSNV. Ministrem zahraničních věcí byl jmenován Masaryk, národní obrany gen. Ingr, financí Outrata, vnitra Slávik a sociální péče F. Němec. Stáními ministry byli jmenováni Feierabend, Nečas, Osuský. Posledně jmenovaný zůstal členem vlády jen formálně až do 31. března 1942, kdy byl na „vlastní žádost“ zbaven úřadu. Vítězstvím Beneše se v zahraničním exilu definitivně prosadila čechoslovakistická koncepce.