C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa

Vláda také stála před otázkou jak vyřešit svůj postoj k SSSR. Beneš nedokázal zainteresovat ve svůj prospěch klíčovou velmoc USA a chápal, že bez podpory velmocí nedojde k plnému mezinárodnímu uznání Československa. Z domova přicházely zprávy o rostoucích sympatiích pro Moskvu. Problémy orientace zahraničně politického kurzu, ovlivňované těmito zprávami, se od druhé poloviny roku 1940 staly předmětem ostrých exilových politických diskuzí.

Na konci roku 1940 přistoupil exil k hledání a zintenzivnění vhodných kontaktů se Sověty, v nichž nešlo jen o počátek zpravodajské spolupráce, ale i o samou podstatu budoucích československosovětských vztahů. Z Prahy vzešel návrh, aby byla zahájena jednání mezi exilem a zástupci Sovětů na londýnské půdě. Sověti navrhovali, aby se přistoupilo k jednáním v Istanbulu. Ještě před tím proběhla v Londýně porada Beneše a plk. Moravce, z níž vzešly zásadní politické pokyny o zpravodajské spolupráci se Sověty. Kontakty měly být řízeny z Londýna, protože „Praha by jim šla příliš na ruku...práce bude probíhat současně v Praze, Moskvě i Londýně, Istanbul je zprostředkovací stanice.“ Na základě těchto pokynů se sešel Moravec 23. prosince 1940, a znovu pak 20. ledna 1941, v Londýně k rozhovoru se zástupcem sovětské zpravodajské služby. Na druhé schůzce také již projednávali výsledky intenzivních týdenních rokování v Istanbulu. Za čs. stranu se jich účastnili plk. Píka, plk. Kumpošt a zčásti pplk. Svoboda, který přijel z Moskvy s hlavním sovětským vyjednavačem gen. Fokinem, zástupcem NKVD. Shody bylo dosaženo v otázkách zpravodajských a vojensko-technických (sovětská strana předběžně souhlasila s organizováním samostatných československých vojenských jednotek na půdě SSSR, jakmile to umožní mezinárodní situace), uvažovalo se o vyslání zpravodajských důstojníků na sovětské území, Sověti dokonce slibovali otevřít hranice pro uprchlíky z území bývalého Československa. Avšak realizaci dohod podmiňovaly výsledky politických jednání, jejichž těžiště mělo být v Londýně. K dalšímu posunu došlo počátkem března 1941, kdy Beneš oznámil Píkovi: „Z důvodů politických a taktických se domnívám, že je již nyní nutno dát našemu styku se Sověty jasnější formu“. Přestože Moskva považovala zřízení československé vojensko-politické mise za předčasné, souhlasila s brzkým příjezdem Píky, aby zde organizoval a řídil vojenskou skupinu. Vyslání mise urychlil vývoj válečných událostí na Balkáně před a po napadení Jugoslávie, proto 21. dubna odjel Píka z Istanbulu do Oděsy a pokračoval pak do Moskvy.

Otevřeným problémem byly nadále vztahy se sudetoněmeckým exilem. Problém sudetských označil Beneš za jeden z hlavních při hledání podoby obnoveného státu. Hranice stanovené mnichovskou dohodou považoval za nepřijatelné, protože by přinášely nedostatek bezpečnosti. Jelikož předpokládal existenci německé menšiny i v budoucí obnovené ČSR, navrhoval na mnohých místech upravit historické hranice na základě vzájemných územních a hospodářských výměn. Zároveň předpokládal i převod obyvatelstva, na jehož základě vzniknou „národnostně co nejhomogennější obvody“. Politika nového Československa měla být podle Beneše založena na reformě vnitřní organizace republiky s důrazem na decentralizaci. Jakschova rezoluce z konference Treuegemeinschaftu považovala za nejlepší řešení sudetskou autonomii ve federálním československém státě, a to s vlastní zemskou vládou a parlamentem. Požadovala účast sudetských Němců na budoucích jednáních.