C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Neúspěch s uznáním prozatímní vlády vnitřní česko-slovenské problémy ještě vyhrotil. Do popředí se opět dostal problém budoucího státoprávního postavení Slovenska v rámci ČSR. Hájení slovenské karty v exilu se ujali Osuský, Hodža, kteří se prohlásili za jediné legitimní a oprávněné reprezentanty slovenského národa v zahraničním odboji. Osuský zdůvodňoval své postavení funkcí československého vyslance, naopak Hodža se snažil svou politiku založit na poslední fázi existence první republiky. Své požadavky zakládal na návrzích předmnichovské vlády při řešení národnostního statutu v letech 1937 a 1938 a neuznával celkově pomnichovský vývoj. Beneš však odmítal vydat jakoukoli deklaraci o Slovensku a vše odkazoval až na poválečnou dobu, setrvávajíc na koncepci jednotného československého národa, prosadil názor, aby prozatím zůstaly obě strany na svých stanoviscích, které budou i nadále předmětem vzájemných jednání.
Beneš se z podnětu svých spolupracovníků rozhodl nahradit ideu prozatímní vlády. Nakonec se Benešovi stoupenci dohodli na vytvoření Československého národního výboru. Jeho oficiální ustavení proběhlo 17. října 1939 v hotelu Crillon. Osuský nepřijal nabízené místo v ČSNV. Jeho členy se stali kromě Beneše, Šrámek, generálové Ingr a Viest, Ripka a Outrata. Oba nejvýznamnější slovenští politici čs. exilu – Osuský a Hodža zůstali mimo ČSNV. Vzhledem k absenci Osuského nechtěla existenci ČSNV francouzský vláda uznat. Pod tlakem okolností a vědomí zodpovědnosti vůči celému odboji se nakonec Osuský stal členem ČSNV, avšak s výhradou respektování práv slovenského národa na budoucí autonomní uspořádání ČSR. I nadále se ovšem objevovali námitky vůči nereprezentativnímu zastoupení Slováků, nejvíce byl postrádán Hodža, prosazovaný více Brity.
Nakonec byl ČSNV uznán výměnou dopisů mezi Osuským a Daladierem z 13. a 14. listopadu 1939 pouze jako kompetentní zástupce a „reprezentant čs. lidu v zahraničí, jenž má organizovat a řídit čs. armádu ve Francii tak, jak byla obnovena podle československo-francouzské smlouvy z 2. října 1939“.
Podobného uznání se snažil získat za pozměněných podmínek Beneš také u vlády Velké Británie. Jeho původní návrh na rozšířenou formu uznání ČSNV britská vláda odmítla. Nakonec bylo 20. prosince vysloveno uznání pro Česko-Slovenský národní výbor. Na britském území se měl věnovat jen aktivitám, které směřovaly k obnově československé armády ve Francii. Z hlediska Benešových představ a cílů neobsahovaly britské formulace žádoucí výrazy, a jak prohlásil tajemník Foreign Office Ridsdale, považovali Britové za reprezentanty Protektorátu Čechy a Morava pouze protektorátní vládu a státního prezidenta Háchu.
Oficiální prohlášení ČSNV prohlásilo neplatnost aktů z 14. až 16. března 1939, nebyla jim přiznána ani platnost mezinárodně právní, svou činnost založil ČSNV na faktu, že Československá republika podle jeho mínění „mezinárodně právně existuje dál“. Za výraz její mezinárodně právní existence je podle tohoto prohlášení možno považovat ve Francii vznikající československou armádu. Prohlášení bylo psáno dvojjazyčně(česky a slovensky), vnitřní česko-slovenské záležitosti byly odsunuty až na poválečné období.