C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa

Od poloviny roku 1940 začal Beneš svou koncepci budoucího uspořádání ve vztahu k sudetským Němcům měnit. Od územních ústupků spojených s vysídlením části německého obyvatelstva přešel k nové představě, že v rámci předmnichovských hranic bude možné zachovat osídlení sudetskými Němci. Předpokládal vytvoření dvou národních prostorů uvnitř ČSR (2-3) župy, přičemž by význam německé menšiny silně poklesl „vysídlením stoupenců nacionálního socialismu“. V duchu tohoto projektu zahájil s Jakschem jednání. Jakschovi nabídl pro Němce šest míst ve Státní radě včetně křesla místopředsedy. Vedení Treugemeinschaft v zásadě souhlasilo, ale jen v případě vyjasněním všech problémů mezi oběma stranami. Pokračování jednání výrazně komplikovaly nesouhlasné, kritické a odsuzující hlasy z řad domácího odboje. Když se o Benešově nabídce dozvědělo vedení ÚVOD, žádalo neprodleně vysvětlení.Beneš napsal tedy pro vedení ÚVOD obsáhlou depeši, ve které načrtl svůj plán nové etnografické hranice. Mimo národnostně česká území by zůstaly tři německé župy: krnovská, liberecká a karlovarská. ÚVOD v otázce účasti sudetských Němců v exilové vládě hlasoval a všichni se shodli na tom, že se tím exilová vláda nemá zabývat. Otázku sudetských Němců považoval za součást celoevropského řešení, které by zabránilo opakování německých výbojů v budoucnu. Současně členové ÚVOD předpokládali společný postup s ostatními porobenými národy, zejména s Poláky. Žádali, aby sudetoněmecká otázka byla uznána za vnitřní věc Československa a obnovení ČSR se mělo stát jedním z válečných cílů bez dalších výhrad a podmínek. Za naprostou nezbytnost považovali udržení historických hranic, i když uvnitř zůstane část Němců. S vytvořením tří německých žup nesouhlasili, neboť znamenaly nebezpečí uzavřeného území s rizikem následného odtrhnutí. Navrhovali vytvoření menších, nesouvislých, smíšených území za etnografickou hranici. Všechny úkoly, včetně obsazení historických hranic měl zajisti domácí odboj s pomocí a podporou exilu. Existovaly ovšem i mnohem radikálnější názory.

Co se týče mezinárodního uznání prozatímního státního zřízení, došlo k uzavření smluv, které upravovaly podobu a fungování prozatímního státního zřízení na britském území. Během října 1940 uznaly čs. exilovou vládu Nový Zéland, Jihoafrická unie a Kanada a v listopadu 1940 Austrálie a to ve stejném rozsahu jako vláda britská. V březnu 1941 se k uznání přidal Egypt. Do konce roku 1940 proběhlo uznání exilovými reprezentanty Norska, Polska a Belgie, březnu 1941 Nizozemí a v květnu 1941 Jugoslávie. V květnu 1941 uznal exilovou vládu Írán.

Velké diplomatické úsilí si vynutilo uznání od USA. Dne 30. června 1941, už po útoku Němců na SSSR, oznámil Roosevelt v osobním dopise Benešovi, že jmenuje Anthonyho Drexella Bidda řádným zplnomocněným velvyslancem u prozatímní vlády v Londýně.