C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa

C 13) Úsilí o obnovení samostatného Československa

Československý exil stál před úkolem vytvořit nové organizační formy pro svou existenci a dát jim takovou institucionální podobu, aby získaly mezinárodní uznání. Úvahy exilových představitelů směřovaly k vytvoření exilové vlády, kterou ale od samého počátku sami označovali za prozatímní, protože realisticky chápali její možné mezinárodně politické a mezinárodněprávní limity. Největší překážkou v dané době byla omezená legitimita hlavních protagonistů tohoto procesu, navíc se projevovaly důsledky sporů o politické vůdcovství v exilu, personifikované bývalým prezidentem Benešem a vyslancem ve Francii Osuským. V pozadí ještě stál bývalý premiér Hodža. Jednání o institucionalizování exilu probíhala ještě před vypuknutím války. Oba politici se sešli dvakrát v srpnu 1939 v Londýně. Dohodli se na spolupráci při budování vojenských jednotek v zahraničí, které by politicky reprezentovala mezinárodně uznaná exilová vláda. Beneš přislíbil poslat Osuskému plán organizační struktury a Osuský se zase zavázal neudělat v Paříži žádné závažné rozhodnutí bez předběžné dohody s Benešem.

Na přelomu srpna a září 1939 zůstávalo rozhodující centrum exilu v Paříži. Již 29. Srpna odevzdal Osuský francouzskému ministru zahraničí Bonnetovi nóty požadující možnost ustavit československé vojenské jednotky vedené prozatímní vládou. Určitou protiváhu pozici Osuského vytvořili v Paříži Benešovi stoupenci, když už v létě 1939 zřídili neoficiální tiskovou a propagační kancelář, vedenou Ripkou a vojenskou v čele s generálem Ingrem. Inspirováni příznivým postojem Francouzů navrhli Osuský, gen. Ingr a generální ředitel Zbrojovky E. Outrata, aby se ustavila v Paříži čs. Prozatímní vláda. Jejím předsedou se měl stát Beneš, ministrem zahraničí Osuský, ministrem financí Outrata a ministrem obrany Ingr. Benešovo křídlo ovšem počítalo s rozšířením vlády o J. Masaryka, gen. Rudolfa Viesta a eventuálně o dalšího vysokého důstojníka. V uznané prozatímní vládě se počítalo také se zástupcem německé menšiny a slovenských katolíků, nepočítalo se ale s Hodžou. Dokumenty této užší prozatímní vlády podepsal Ingr a Outrata, podpis Osuského chyběl. Znovu se objevily vnitřní rozpory. Osuský formuloval řadu výhrad. Především nesouhlasil s Benešovým výsadním postavením a nepřál si, aby Beneš mohl jako předseda vlády zasahovat do zahraniční politiky, kterou si – zvláště ve vztahu k Francii - vyhrazoval sobě. Podle Osuského názoru měl být předsedou vlády Slovák a vláda měla veškerá rozhodnutí přijímat nikoli většinovým způsobem, nýbrž jednomyslně, aby nepřevážilo Benešovo křídlo. Vyžadoval plné akceptování změn ve státoprávním uspořádání v duchu ústavního zákona o autonomii Slovenska. Nepříliš přívětivě se k osobě a politickému programu Beneše stavěl také Daladierova vláda. 11. září 1939 předložila svůj vlastní návrh československo-francouzské dohody „o obnovení čs. Armády ve Francii“, která odkazovala na obdobnou dohodu s polskou exilovou reprezentací. Československé vojenské jednotky měly bát politicky a finančně závislé na československém vyslanci ve Francii, jenž měl také zároveň podepsat smlouvu. Tento návrh de facto eliminoval eventualitu uznání čsl. prozatímní vlády. Toto řešení bylo nepřijatelné jak pro Beneše tak pro Osuského, který se pustil do dalšího vyjednávání. Podařilo se mu docílit dohody, která deklarovala „vznik samosprávné armády československé“, jež měla z politického hlediska „ podléhat pravomoci prozatímní vlády československé“ a z hlediska vojenského „podléhat nejvyššímu velení francouzskému“. Ovšem dosažený úspěch nebyl úplný, nýbrž prozatímní vlád, jejímž jménem Osuský dohodu podepisoval, nebyla oficiálně vytvořena, protože její navrhovanou podobu Francouzi neakceptovali a neuznali. Přesto obecně dohoda znamenala první důležitý krok k opětnému mezinárodně právnímu uznání a respektování Československa.