C 13 - Úsilí o obnovení samostatného Československa

Proces formování československého exilu a problémy s jeho mezinárodním uznáním doprovázel a komplikoval další výrazný fenomén: sudetoněmecký exil, který se stal jeho chtěnou i nechtěnou součástí. Žádný z jeho představitelů nefiguroval ani v původně navrhované prozatímní vládě, a nepůsobil ani v ČSNV. Jen v malém počtu se objevili sudetští Němci v československých vojenských jednotkách. Do okamžiku vypuknutí války se nacházelo na britském území celkem šest tisíc exulantů s čs. státním občanstvím, z nichž více než tři tisíce tvořili sudetští Němci. V exilu existovaly celkem tři jejich organizace, nejpočetnější z nich byli Treugemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten, v Anglii žilo na jaře 1939 deset členů jejich vedení, mezi nimi i Wenzel Jaksch. V rámci této organizace později došlo k rozštěpení, čímž vznikla Zinnerova (Josef) levicová složka. V období od dubna do července 1939 přesídlilo asi tisíc členů Treugemeinschaftu do Kanady. Další skupinou byla Peresova skupina (Německá demokratická svobodná strana) a nakonec Beuerova skupina sudetských komunistů.

Počátkem srpna 1939 se uskutečnilo setkání Beneše a Jaksche, který předpokládal pád nacismu a fašismu, který umožní nové uspořádání Evropy na principech evropské solidarity při uplatnění celoevropského bezpečnostního systému. Sudetští Němci měli mít podle jaksche právo určit svobodným rozhodnutím, zda budou tvořit autonomní součást uvnitř historické provincie Čechy a Morava, nebo zda budou patřit k německé říšské provincii v rámci „vnitroevropské federace“. Zamýšlená federace měla vytvořit moderním požadavků odpovídající velký federativní státní celek a silný sociálně ekonomický svazek. Obsahovala ovšem závažný problém, ve „vnitroevropské federaci“ hrál podstatnou roli německý faktor, Jaksch připouštěl dokonce možnost dalšího trvání „Grossdeutschland“, stavěl se proti obnově nástupnických států po 1.sv.v. Nebylo také jasné co považuje za území „historických provincií Čechy a Morava“. Jaksch měl podporu především Labour Party, která považovala československou zahraniční akci za příliš nacionalistickou a válkychtivou. Beneš tyto názory neakceptoval, ale dalším jednáním se nebránil. Beneš si představoval budoucí postavení sudetských Němců v rámci župního zřízení se dvěma až třemi německými župami.

V okamžiku vypuknutí válečného konfliktu nepředstavovala ovšem Jakschova sociálně demokratická skupina integrální součást čsl. exilu a netvořila ani žádnou opozici uvnitř československé zahraniční akce a zůstávala v podstatě mimo ni. Současně ale vznikla již 1. září rezoluce německých sociálních demokratů o podpoře čsl. odboje. O den později se představitelé Treugemeinschaftu ve Velké Británii Kessler, Wiener a Kogler vyslovili v dopise Benešovi pro zrušení mnichovské dohody, obnovu Československa a jeho federalistickou přestavbu. Distancovala se od nich „velkoněmecky“ orientovaná dvojice Witte a Katz, která považovala za nepřijatelné odvolání Mnichova a důrazně odmítala vstup sudetoněmeckých sociálních demokratů-emigrantů do čs. zahraničních jednotek. Ani Jaksch se neztotožnil s odmítáním mnichovské dohody, celkovou situaci řešení problému po porážce Hitlera považoval za otevřenou. Jakschova skupina byla ale odtržena od domácí reality, neměla přímou podporu sudetských Němců a nenalezla ani užší kontakt s politickou platformou exilové německé sociální demokracie.