22. Kultura v době principátu - základní teze

zrovnoprávnění křesťanství a jeho uznání za jediné státní náboženství: narůstající počet křesťanů, jejich sílící vliv ve správě státu (křesťané ve vysokém důstojnickém aparátu i v důležitých funkcích na císařském dvoře), neúčinnost protikřesťanských opatření i další faktory vedly k zrovnoprávnění křesťanů s přívrženci ostatních náboženských směrů ediktem Milánským císaře Constantina Velikého, po uznání křesťanství se ale začaly výrazněji konstituovat uvnitř dříve jednotného náboženství různé heretické směry (např. ariánství), k uznání křesťanství za jediné státem povolené oficiální náboženství došlo až za Theodosia I. (391 n. l., zákaz pohanských obřadů, ničení četných pohanských chrámů),

školství a výchova:

základní a vyšší vzdělání: vyučování v Římě začínalo kolem šestého roku věku, bylo původně úkolem otce, ale postupně začali bohatí Římané svěřovat výchovu a vzdělání, především mužských příslušníků rodu, otrokům a propuštěncům, zpravidla řeckého původu (paedagogus), vedle toho existovaly i soukromé školy, kde se děti učily čtení, psaní a počítání, zejména v císařské době se začal rozšiřovat počet vyšších škol (školy gramatické), které žáky orientovaly na studium latinského a řeckého jazyka, literatury, na kritický rozbor básní,

třetí stupeň vzdělání: byl spojen s výukou teorie řečnictví, filozofie a práva, znalost řečnického umění náležela již od konce republiky k všeobecnému vzdělání, tyto obory se pěstovaly ve školách zakládaných v Římě, ale postupně i v provinciích, k rétorickému vyučování se připojovaly i přednášky z literatury, filozofie a speciálních vědních oborů,

kromě toho existovaly speciální školy právnické, lékařské a filozofické, zejména v Athénách, na Rhodu, ve významných maloasijských řeckých městech,

Quintilianus (1. století n. l.): zásadní význam pro římské školství a výchovu měla činnost řečníka a učitele rétoriky Quintiliana, ve svém díle (O řečnické výchově, Institutio oratoria) definoval ideál řečníka a rétorice přikládal velkou důležitost, byl přesvědčen, že v budoucnu bude mít mnohem větší význam,

cíle výchovy a vzdělání, ženy a vzdělání: základním úkolem římské výchovy, zejména potomků bohatších Římanů, bylo vychovat budoucí řádné občany, kteří by se angažovali v politickém životě obce, cílem výchovy žen bylo naučit je péči o děti a správnému vedení domácnosti, přes skutečnost, že vzdělání bylo určeno především mužům, dosáhly i některé římské ženy vyššího vzdělání, což se týká především císařského období dějin,

právo:

římské právo (ius) bylo rozděleno na civilní (občanské) a veřejné, původně vykládali civilní právo pontifikové, později se zabývali výkonem práva a vydáváním právních ediktů praetoři, základním zákonodárným orgánem byl nejprve centurijní sněm, ale posléze se stala rozhodujícími usnesení senátu (senatus consulta), která se stávala obecně závazná, sílu zákona (lex) měly rovněž edikty vyšších magistrátů a výklady právníků, od císařské doby mohl zákony navrhovat císař a vše, co rozhodl, bylo pokládáno za zákon, zákonodárnou moc měl i nadále senát,