22. Kultura v době principátu - základní teze

křesťanství:

doba vzniku a územní rozšíření raného křesťanství: zrodilo se v prvních desetiletích n. l. na půdě starověké Palestiny, v Judei (jižní část Palestiny) a postupně se šířilo zejména ve velkých městech helenizovaných oblastí říše a také v samotném Římě, zde mohli jeho přívrženci zůstávat v anonymitě a kvůli velkému počtu obyvatel se tu křesťanská víra mohla rychle šířit, korespondence mezi Traianem a Pliniem Mladším pak naznačuje, že na počátku 2. století n. l. se nové náboženství uchytilo i na venkově, mezi muži i ženami, osobami různého stáří, nejen mezi chudými, ale i bohatými,

Ježíš Kristus: křesťané považují za zakladatele svého náboženství Ježíše Krista, počatého z Boha a narozeného z Panny Marie v městečku Bethlémě v Palestině za vlády krále Héroda, o životě a působení Krista se z jeho doby nedochovaly žádné zprávy, není ani známo, kdy se přesně narodil, i rozpory o Kristovi v Bibli vedou mnohé badatele k popření fyzické existence Krista či k pochybnosti o ní, pro křesťany je existence Krista na tomto světě věcí víry,

po narození v Bethlémě vyrůstal Ježíš v Nazaretě a po dovršení třiceti let svého života kázal a konal zázraky nejdříve v Galilei a potom v Judei, hlásal návrat Božího království, lásku k jednomu Bohu, říkal, že je Boží syn a Mesiáš, kterého předpověděli starozákonní proroci, během svého působení vykonal mnoho zázraků,

po třech letech hlásání nové víry byl odsouzen židovským sanhedrinem (nejvyšším soudem starověkého Izraele) jako Bohorouhač (vůči židovskému náboženství, judaismu), nejvyšším představitelem římské správy, prokurátorem Judeie, byl v té době Pontius Pilatus (Pilát Pontský), který nechal Ježíše ukřižovat, podle křesťanské tradice ale Ježíš třetí den po svém ukřižování vstal z mrtvých,

všechny zprávy o Ježíši Kristovi pocházejí ale až z pozdější doby, jednak od samotných křesťanských autorů, jednak od pohanských spisovatelů (např. Iosephus Flavius – Židovské starožitnosti, Tacitus – Letopisy), nejstarší křesťanské písemné památky vznikly v 60. letech 1. století n. l., postupně se vytvořil kanonizovaný soubor Nového zákona,

Nový zákon: náleží do něho čtyři evangelia (eu-řecky dobře, engellein-řecky zvěstovat, zpravovat, takže evangelium je dobrá zpráva, dobrá zvěst), vyprávějí o Kristově životě, smrti a zmrtvýchvstání (Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo), Epištoly (latinsky epistula, dopis, list), z nichž nejstarší jsou připisovány Pavlovi, jsou adresovány různým křesťanským obcím a jejich církevním přestavitelům, část z nich také obsahuje kázání, Skutky apoštolů popisují vznik křesťanské církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření, zejména misijní činnost apoštola Pavla, za nejmladší část Nového zákona se považuje Zjevení Janovo čili Apokalypsa, které symbolickým způsobem kritizuje jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost křesťanství,