22. Kultura v době principátu - základní teze

satira a epigramy:

Petronius (1. století n. l.): do Neronovy doby spadá vrcholné satirické dílo římské literatury, Petroniův Satiricon, jeho autor je totožný s Římanem, který platil u Neronova dvora za rozhodčího ve věcech vkusu (arbiter alegantiarum, arbiter alegantiae), ze satiry se však dochovaly jen některé její části, nejpozoruhodnější ze zachovaných částí je Hostina u Trimalchiona, epizoda, jejíž ústřední postavou je zbohatlý propuštěnec Trimalchio, s velkými detaily se tu popisují jednotlivé chody hostiny, zábava a chování hodovníků, při vší snaze o vnější lesk je Trimalchio nevzdělancem, který nemá absolutně žádný vkus, potrpí si na efekty, mluví vulgární (lidovou) latinou, cílem Petroniova díla bylo jistě pobavit čtenáře, ale zároveň také poukázat na mravní úpadek římské společnosti,

Martialis (1. století n. l.): psal epigramy velmi pestrého obsahu, většinou s výsměšným rázem, na určitých typech lidí zesměšňuje charakteristické vady své doby – lakotu, touhu po bohatství, přepych, hýřivost, sexuální výstřednosti,

Iuvenalis (1/2. století n. l.): jeho satirické básně postihují celou římskou společnost, od chudého lidu až po císaře, jeho kritika je velmi řízná, většina římského lidu si dle jeho slov žádá jen chléb a hry (panem et circenses), stav římské společnost naplňuje básníka hlubokým pesimismem, Iuvenalovy satiry podávají typický obraz římské společnosti přelomu 1. a 2. století n. l.,

dějepisectví, Tacitus (1/2. století n. l.): Publius Cornelius Tacitus se řadí k nejlepším římským historikům, ve svých historických dílech se především koncentroval na vylíčení římských dějin doby 1. století n. l., na počátku spisu Letopisy píše, že chce psát bez hněvu a zaujetí (sine ira et studio), avšak tohoto svého záměru se úplně nedržel, což je patrné zejména na jeho portrétu císaře Tiberia, Tacitova tvorba se všeobecně vyznačuje kritickým poukazováním na nedostatky římské společnosti, zejména aristokracie, dalším důležitým rysem Tacitových děl bylo mistrovské vykreslení povahových rysů četných vynikajících osobností římských dějin, je považován za velkého znalce lidské psychiky,

k nejvýznamnějším dílům autora náleží Letopisy (Annales), v nichž vylíčil římské dějiny od nástupu Tiberia po Neronovu smrt, pokračováním Letopisů byly Dějiny (Historiae, které končily smrtí Domitiana, pro naše dějiny má velký význam spis Germánie (latinsky (Germania), neboť obsahuje i nejstarší písemné zprávy o našem území, hlavním cílem díla bylo představit Římanům germánské kmeny, jejich hospodářství, společenské uspořádání, zvyky, dílo se však vyznačuje silnou idealizací germánské společnosti, jejíž způsob života chtěl Tacitus postavit jako protipól k upadajícím mravům římské společnosti, především aristokracie,