22. Kultura v době principátu - základní teze

novoplatonismus: posledním vlivným směrem antické filozofie byl novoplatonismus, reprezentovaný především učením Plótína a Porfyria (oba 3. století n. l.), navazuje na mystické prvky Platónovy filozofie a na nauku Filóna Alexandrijského, nejvýznamnějším rysem novoplatónské nauky o jsoucnu je učení o jeho stupňovitosti, k základním stupňům náleží božský prazáklad (jedno, dobro), dále světový rozum, zahrnující platónský svět ideí, světová duše, která je zprostředkovatelem mezi světovým rozumem a hmotným světem, a konečně hmota, kterou novoplatonici považovali za beztvarou a nepoznatelnou pralátku, novoplatónská trojice jedno – rozum – duše odpovídá božské trojici Otec – Syn – Duch svatý,

v oblasti etiky vychází novoplatonismus z názoru, že cílem člověka je očištění duše od poskvrňujícího spojení s tělem, tím je schopná dosáhnout vyššího poznání, jehož vrcholem je extáze, při které se člověk sjednocuje s bohem,

náboženství:

rozrůstání římské říše mělo za následek šíření orientálních kultů do Říma i jiných částí římské říše, doba císařství přinesla také vznik kultu římských císařů a vznik a rozvoj křesťanské monoteistické víry,

orientální kulty: i přes Augustovy snahy o obrodu oficiálního římského náboženství a starých římských kultů nadále pokračovalo šíření kultů orientálních božstev, kromě již zmíněných kultů egyptských (boha Sarapida, Osirida a Isidy), maloasijských (kult Velké Matky, Kybélé) je třeba uvést především vliv mithraismu, náboženství mysterijního, které přinesli z východu římské říše zde působící vojáci a obchodníci,

mithraismus: Mithra byl bohem pravděpodobně íránského původu, byl považován za boha slunce a plnil spasitelskou roli dosti podobně jako křesťanský Kristus, v římské m prostředí nabyl výrazné válečnické rysy a ve 3. století n. l. jeho kult vyznávali četní vojáci,

gnosticismus: byl myšlenkovým směrem rozšířeným v prvních třech stoletích n. l. především v oblasti Předního východu, gnostikové toužili především po vysvobození z tohoto světa a po spáse, byli přesvědčeni, že ke spasení nestačí pouhá víra, ale že je třeba vyššího, kosmického poznání (gnósis), získávaného přímým poznáváním božské podstaty, splýváním s ní, gnosticismus netvořil jednotný myšlenkový proud, ale byl rozrůzněn do velkého množství směrů a sekt,

kult římských císařů: římští císaři byli nejprve zbožštěni až po své smrti (jako první se stal po své smrti synem božím (divi filius) Caesar, později se někteří císaři začali prohlašovat za bohy již za svého života (např. Caligula, Domitianus), od Diocletianovy doby se císař stával oficiálně pánem a bohem (dominus et deus), o důležité roli císařského kultu svědčí korespondence mezi Traianem a místodržícím provincei Bithýnie Pliniem Mladším (Minor), v rodinách a obcích byl uznáván kult císařova genia (genius Augusti),