22. Kultura v době principátu - základní teze

román, Apuleius (2. století n. l.): Apuleius je autorem dobrodružného románu Proměny neboli Zlatý osel, jeho hrdina Lucius prožívá v oslí podobě, do které byl proměněn, četné, mnohdy naprosto fantastické příběhy, román je význačným pramenem pro poznání Isidiných a Osiridových mystérií, do nichž byl Lucius zasvěcen,

křesťanská literatura: na konci 2. století n. l. vzniká latinská křesťanská literatura, která nabyla v literárním vývoji postupně stále většího významu, jejími důležitými díly byly četné obrany (apologie), které vznikaly s cílem bránit křesťanské učení a způsob života křesťanů, a spisy, v nichž byly vyvraceny nauky kacířů (heretiků),

důležitými křesťanskými spisovateli byli Tertullianus, první velký církevní spisovatel, který psal svá díla latinsky a přispěl k utváření křesťanské věrouky a církevní latiny, dále Klemens Alexandrijský a Origenés, seznamující křesťany s myšlenkami řeckých autorů,

obrovský rozkvět křesťanské literatury je spojen ale až s pozdější dobou antických dějin, se 4. a počátkem 5. století n. l., z řecky píšících autorů je třeba zmínit především Eusebia, biskupa z Kaisareie v Palestině, který napsal Dějiny církve a Kroniku, nejvýznamnějším latinským autorem se stal Aurelius Augustinus, biskup města Hippo Regius v severní Africe, v díle O obci boží (De civitate dei) vypracoval církevní filozofii dějin a učení o říši pozemské a nebeské, jeho současník Hieronymos se stal autorem oficiálního latinského znění Bible, tzv. Vulgáty,

filozofie:

v císařské době dochází k vzájemnému prolínání filozofických směrů a ke sbližování filozofie s náboženstvím, do antické filozofie pronikaly orientální myšlenky a lze zde pozorovat synkretismus různých filozofických proudů, ve filozofických směrech se také výrazně projevují četné mystické prvky,

Filón Alexandrijský (1. století n. l.): jeho učení bývá chápáno jako spojovací článek mezi antickou filozofií a křesťanstvím, ideje obsažené ve Starém zákoně sloučil v jeden celek s prvky řecké filozofie (platonismu a stoicismu), zdůrazňoval absolutní neměnnost boha a jeho odloučenost od světa, při stvoření světa prý bůh použil zprostředkující síly, první místo mezi prostředníky zaujal logos, světový rozum, souhrn idejí, tento logos se stal v křesťanství druhou božskou osobou, za nejvyšší stupeň poznání považoval Filón extázi, při které bezprostředně zříme božstvo, jeho filozofické učení se také vyznačovalo značným asketismem,

novopythagorovská (novopythagorejská) filozofie: jejím nejdůležitějším představitelem byl Apollónios (1. století n. l.), jde o mysticky orientovaný filozofický směr, který vstřebal nejen prvky četných řeckých filozofických směrů, ale také řeckého a orientálního náboženství, zdůrazňoval transcendentnost boha, jako prostředníky mezi ním a hmotným světem zaváděl nižší bohy a démony, jeho etické učení vycházelo z myšlenky, že duše, uvězněná v těle, se mravným životem a askezí očišťuje, a tak nabývá nadpřirozených sil, schopnosti předvídat a věštit,