22. Kultura v době principátu - základní teze

základní rysy křesťanského učení a víry: křesťanství vyšlo z židovství, judaismu, z víry v jednoho boha (monoteismus), z židovství převzalo také mýtus o Spasiteli (Vykupiteli), který sestoupí z nebeských výšin a vtěluje se do člověka, slibovalo překonání hmotné smrti a vzkříšení hmotného těla, jež tak mělo být také účastno na „nebeské blaženosti“, jakmile dojde ke konci světa, křesťanství vděčilo za své úspěchy také tomu, že se v době velké morální a náboženské krize v římské říši obecně rozšířila víra v brzký konec světa, své příznivce si získávalo i učením o rovnosti všech lidí, bez ohledu na majetkový i etnický původ, hlásáním lásky k bližnímu, křesťanem se člověk stával velmi jednoduchým způsobem – přijetím křtu (pokřtěním), které spočívalo v pokropení, polití nebo plném ponoření do vody,

vztah římské společnosti a státu ke křesťanům: původně náleželi ke křesťanům především chudí lidé, postupně však svým učením přitahovalo křesťanství mnoho lidí pocházejících i z majetnějších skupin obyvatelstva, prvotní křesťané se setkávali tajně a i z tohoto důvodu postupně vznikaly v římské společnosti různé pověry o křesťanech (např. že vraždí nemluvňátka a popíjejí jejich krev), svými tajnými schůzkami se tak křesťané ocitli mimo dosah římské moci, která byla ochotná uznávat cizí náboženství, ale jen tehdy, pokud je měla pod kontrolou, učení o víře v jednoho Boha také podrývalo samotné základy římského státu, neboť křesťané odmítali účast na oficiálním císařském kultu,

pronásledování křesťanů: proto docházelo v dějinách Říma k pronásledování křesťanů, první je spojeno s dobou vlády císaře Nerona, k dalšímu většímu došlo za Traiana, rozmáhající se křesťanskou víru se pak pokusil oslabit svým ediktem v polovině 3. století n. l. císař Decius, největší pronásledování je však známo z doby vlády Diocletiana (viz téma Pozdní období římského císařství – dominát. Od Diocletiana po rozdělení římské říše),

organizace křesťanů: křesťané se postupně začali organizovat v křesťanských obcích, v čele obce stál presbyter (starší), později se začala vytvářet podle římské státní správy propracovanější církevní organizace, jejímiž důležitými činiteli byli biskupové, kteří řídili církevní obce ve městech, mezi biskupy brzy zaujal prvotní postavení římský biskup, považovaný za nástupce apoštola Petra, který byl prvním římským biskupem, titul papež (z latinského papa, řecky papas, otec) pro hlavu katolické církve se v Římě začal používat asi až od 5. století n. l., papež byl a je zároveň i římským biskupem,

pohřby a symboly: pohřbívat se křesťané nechali v hlubokých a rozsáhlých podzemních chodbách a prostorách, označovaných jako katakomby, v nich nacházíme i základní symboly křesťanské víry, k nimž náležel monogram Ježíše Krista, který tvoří řecká velká začáteční písmena jména Kristus, dále ryba – starý symbol pro Ježíše Krista, různé typy křížů, beránek,