17_Zdravotnicka_prevence

Základní pojmy:

• natalita – porodnost

• mortalita – úmrtnost

• úmrtnostní tabulky – popisují řád vymírání. Z úmrtnostních tabulek lze určit pravděpodobnou délku života (věk, kterého se dožívá právě polovina z tabulkového počtu narozených) nebo normální délku života (věk, ve kterém v dospělosti umírá největší počet lidí). S prodlužující se střední i maximální délkou života stoupá význam kvality života v seniorských letech.

• naděje na dožití (střední délka života) – výsledný ukazatel úmrtnostních tabulek – může být stanovena pro jakýkoliv věk

• demografické tabulky – předpokládaný počet let, které má osoba daného věku a pohlaví v průměru před sebou, pokud bude zachována intenzita úmrtnosti podle věku, na základě kterých byla tabulka utvořena.

Stárnutí obyvatelstva:

• Populační stárnutí je možné charakterizovat např. růstem zastoupení osob starších 65 let. Doposud se jednalo o tzv. stárnutí zespoda věkové pyramidy, tzn., že se snižoval podíl dětí v populaci a osob ve vyšším věku přibývalo velmi pozvolně. Nyní již začíná intenzivně narůstat počet osob starších 65 let.

• Zastoupení těchto osob v populaci poroste také kvůli poklesu počtu narozených. Výraznější změny ve věkovém složení se promítnou do dalších hodnot, jako je průměrný věk. Ten by se v roce 2050 mohl pohybovat mezi 48 a 50 lety, což je asi o deset let víc než nyní.

• Ženy mají průměrný věk zhruba o tři roky vyšší než muži, a tak například podle střední varianty by měl průměrný věk žen v roce 2050 dosáhnout 50,2 let a průměrný věk mužů 47,3 roku. V roce 2002 to bylo 40,8, resp. 37,7 roku.

• Demografická revoluce – změna extenzivního charakteru demografické reprodukce (1) v intenzivní typ reprodukce, kdy se rodí málo dětí a většina z nich se dožije dospělosti a postupně stále vyššího věku.

• Intenzivní typ reprodukce je charakterizován nízkou úrovní porodnosti, velkým počtem rodin se 2 dětmi a v současnosti i zvyšováním počtu rodin jednodětných a bezdětných.

Současné a historické pohledy na problematiku stáří a stárnutí:

• Být starý a dožít se vysokého věku bylo dříve vysoce nepravděpodobné. Příčinou byly různé důvody jako např. vysoká kojenecká úmrtnost, infekční choroby, mnohé úrazy, nemoci, hygienické podmínky, chudoba atd. Jen 2-4 % populace se dožila vyššího věku.

• Lidé si přáli žít dlouho, protože si vždy přejí to, čeho je nedostatek. Po dobu několika sta let bylo vyzrálé stáří vzácné, a proto žádoucí.

• Kdysi, např. v asijské kultuře prestiž starých lidí, zvláště žen stoupala, protože stáří se dožívali jenom někteří, schopnější, silnější, zdravější. Ti potom předávali poznatky, báje, mýty, vědomosti o hospodaření, jak léčit lidi nebo dobytek, jak zažehnat nemoci, co dělat když přijdou záplavy nebo sucha. Starý muž byl považován za mudrce, patriarchu, stará žena za vědmu.

• Starých lidí bylo tak málo, že byli vzácností.

• Úcta ke starým občanům však ani v minulosti nebyla pravidlem.

• Pojetí a sebepojetí stáří bylo ve skutečnosti daleko více problematické a nezřídka se staří lidé museli o úctu ostatních „rvát“ např. ve středověku pohlíželi na stáří negativně a panoval strach ze stáří a stárnutí.

• Přebíráme tradovaný názor, že kdysi to měli staří lidé podstatně lepší, protože dokázali vytvořit obraz moudrosti, trpělivosti, laskavosti a tím potlačit méně atraktivní, ale vždy přítomné projevy stáří. Od zmíněných šlechetných vlastností se odvíjí představa idylického stáří. Toto první pojetí stáří, krystalického, čistého a harmonického se jakoby „z ničeho nic“ a „nepochopitelně“ změnilo a výsledkem je druhá nejfrekventovanější představa stáří, která se skládá převážně z negativ.

• Stáří je anticipováno s hrůzou, strádáním, nemocemi. Strach z přirozeného nástupu individuální involuce podtrhuje vše negativní a negativistické. Staří lidé nejsou ceněni a v posledních několika desetiletích došlo k odmítání stáří a starých lidí tak daleko, že nepřátelské postoje ve společnosti přerostly ve skrývaný nebo dokonce otevřený boj proti starým lidem. Nepřátelství a agresivní chování ke starým lidem zahrnuje pojem ageismus (age=věk). Český překlad slova neexistuje, ale někdy je pojem vysvětlován jako averze vůči starým lidem a všemu co stáří připomíná.

• Ageismus negativně ovlivňuje i sebepojetí seniorů, protože na ně působí stereotypy, které jim mladší generace nabízejí a nezřídka se s nimi identifikují. Ageismus znamená věkovou diskriminaci starých lidí, a dokonce nejen těch opravdu starých. Např. lidé ucházející o práci, kterým je 45+ jsou podle novodobého diktátu úspěšného, sebevědomého, asertivního mladí, vyřazeni pro „vysoký“ věk.

• Současná mladá a střední generace, dává na vědomí všem, i sobě samým, že tradice úcty ke starším lidem rozvíjí, ale mnohdy ekonomicky produktivní a v současnosti silná generace je „nad věcí“. Každý z nich ví, jak by se měl chovat k seniorům - v praxi ovšem jedná jako by neexistovali. Senior překáží na silnici, zdržuje v obchodech, na úřadech ve veřejných prostředcích nebo nákupních střediscích. V rovině mezigeneračních vztahů se projevuje těžký konflikt vycházející z boje mezi pozitivní a negativní představou stáří, stárnutí a seniorů. Tento konflikt zesiluje politická i kulturní scéna. Politici se vyjadřují ke stáří pouze ve vztahu k důchodové reformě a vytváří tak o seniorech dojem pouhé ekonomické zátěže, také kulturní a publicistické pořady určené majoritní společnosti, často hovoří o strastiplných stránkách stáří.

• Současná generace seniorů je také osamocenější, což je dáno nárůstem egoismu ve společnosti i v rodinách. Prolínání generací v rodině bylo přirozené, došlo k zásadní proměně rodiny. Přešlo se ke dvougenerační rodině, v níž není fyzický, psychický ani ekonomický prostor pro další generace. Osamocenost seniorů má systémový charakter. Je neplánovaným vedlejším produktem řady dílčích společenských změn a změny celé společnosti. Osamocenost seniorů se stává problémem, který už není řešitelný pouze na úrovni rodiny, ale stává se makrospolečenským problémem.