17_Zdravotnicka_prevence

1. Teorie aktivního stárnutí

• Zdůrazňuje, že je třeba i při stárnutí dosahovat určitého stupně aktivity dobře volenou motivací.

• S odchodem do důchodu ztrácí jedinec svou roli v povolání a tím i svou „funkční identitu“.

• Odchod do důchodu signalizuje společnosti i jedinci, že je starý a bez užitku. Měl by si najít jiné zaměstnání a přispívat tak k blahu svému i společnosti.

• Teorie je podložena společenskými a sociálními poměry zejména v americké společnosti, je opřena o tezi, že je to především zaměstnání, které dává staršímu člověku status a čestné postavení.

Fyzické znaky stárnutí

• Tělesné funkce postupně ztrácejí spolehlivost a koordinovanost, stárnutí je jakýmsi druhem přirozeného opotřebování, dochází ke změnám anatomickým a fyziologickým.

• Dochází k postupnému úbytku rychlosti a síly, zmenšuje se schopnost prodloužené svalové námahy. Kosterních svalových vláken stále ubývá, ale zvláště výrazný je účinek stárnutí u pojivové tkáně. Hladký povrch svalů se opotřebuje, velké kolagenové molekuly se spojují příčně a tím se ztrácí pružnost. Proto se i rány hojí pomaleji. Hladké svalstvo pracuje (s výjimkou cév) uspokojivě až do pozdního věku.

• Tělesná výška počíná klesat po padesátém roce, hmotnost je proměnlivým činitelem a závisí na řadě podmínek.

• Na kůži se tvoří vrásky, ztrácí se svěžest pokožky, kůže ochabuje.

• Vlasy řídnou, dochází k jejich šedivění.

• Pokožka bledne, objevují se pigmentové skvrny.

• Změny tváře, postavy a kůže jsou nejnápadnějšími znaky procesu stárnutí. To vše vede i k sekundárním následkům stárnutí, ke změnám v nazírání na sebe, poklesu sebedůvěry.

• Od 45-50 let pociťuje většina lidí některé zdravotní potíže. Všechny tělesné orgány postupně s věkem snižují svou hmotnost, počet buněk se zmenšuje, místo funkčně schopných buněk se objevují buňky vazivové, takže se zmenšuje funkční schopnost orgánů a organismu jako celku. Ubývá nejen jednotlivých buněk, ale postupně i celých funkčních jednotek. Kromě vaziva přibývá tuků, takže buňky se stávají metabolicky méně aktivní, ubývá jich, tím i hmotnosti některých orgánů.

• Z hlediska psychologie jsou významné především změny v nervové soustavě a ve smyslových orgánech. K významnějšímu stárnutí mozku dochází po 45 letech, dochází ke změnám mozkových cév, tím se zhoršuje zásobování nervových buněk kyslíkem. Jednotlivé části mozku stárnou nerovnoměrně, tvoří se pigment, což brzdí činnost nervových buněk a vyvolává únavu. V mozku dochází postupně k degeneraci značné části nervových buněk. Rychlost nervových funkcí se zpomaluje, jde o normální jev nezávislý na nemoci.

• Změnám podléhají i smyslové orgány. U zraku se optimální vzdálenost vidění postupně prodlužuje, ale jen do 50 let, čočka stárne, snižuje se schopnost akomodace, je menší elasticita, zpomaluje se adaptace na světlo a tmu, snižuje se ostrost vidění. Klesá slyšitelnost vysokých tónů, postupně se (více u mužů) snižuje slyšitelnost mluvené řeči. U čichu se snižuje práh a efektivita. U chuti ubývá po 50 letech citlivosti ve všech chuťových kvalitách. Oslabuje se vnímání dotyku, pohybu, míhání, chvění, stoupá hranice vnímání bolesti, ale klesá hranice snášení bolesti.

• V oblasti psychomotoriky klesá rychlost odpovědi na podnět, snižuje se schopnost vyhledat podnět a rychle odpovědět. Předpokládá se, že u stárnoucích lidí je zvýšená latentní doba obecnou vlastností centrální nervové soustavy. Vysvětluje se tím, že starší lidé nemohou rychle zhodnotit obdrženou informaci, že zpětná vazba má menší rychlost. Zpomalení je spíše záležitostí centrálního ovlivňování, než stavu periferního nervstva.

• Starší osoby reagují pomaleji, ale přesněji, což platí i pro složitější činnosti. Kompenzace rychlosti výkonu jeho zvýšenou přesností se projevuje jako obecnější znak. Starší jedinci mají tendenci k jednání podle schémat, i když tato schémata nejsou zcela přiměřená dané situaci. Ubývá schopnosti rychle postřehnout situaci, jednotlivé prvky, základní znaky, výstavbu schématu. Starší lidé potřebují více času k sestavení programu, méně snadno se orientují mezi více programy, pomaleji nacházejí přiměřené dosavadní zkušenosti aj. S věkem dochází i ke snížení schopnosti přecházet z jednoho programu činnosti na jiný.

• Rychlost zpracování informací poklesne v pozdní dospělosti a ve stáří, ale strategie zpracování informací mohou být využity k tomu, aby se pokles rychlosti do jisté míry eliminoval. S věkem vzniká možnost kompenzovat kognitivní úbytky zkušenostmi, prokázalo se, že ty zručnosti, které starší lidé v denním životě nepoužívají, projevují významnější pokles, než ty, které se plně realizují v zaměstnání nebo v domácnosti. Jako proměnná působí i osobnost jako celek. Starší lidé jsou ve svém chování opatrnější, až rigidnější, ve srovnání s mladými. Standardně používané testy inteligence nejsou většinou dostatečně vhodné pro starší osoby, protože často používají úloh podobných školním a většinou jsou časově limitované. Starším lidem také mnohdy chybí motivace pro soutěžení, která je typická pro děti a adolescenty.

• U starších a starých lidí lze hovořit o moudrosti, která kombinuje hloubku a šířku, zahrnuje chápání limitů a podmínek života, zdraví, fyzickou kapacitu, emocionální rozsah, sociální pozici a osobní talentovanost. Moudrost není pouze věděním a inteligencí, ale více zaměřením na pragmatické obsahy života.

• Rozdíly v učení mezi mladými a starými jsou spíše ve stupni než v druhu výkonu. Starší lidé zaostávají především v osvojování složitých intelektových systémů. Jsou více zvyklí opírat se o své předcházející zkušenosti, pokud je zvolili správně, jsou stejně efektivní jako mladší, pokud ne, nepochopí problém a dělají chyby. Své zkušenosti aplikují starší s příliš velkou jistotou a neuvědomují si selhávání paměti.

• Sociální role stárnutí - role prarodiče.

• Prožívání stárnutí není jevem známým jen starším lidem, i mladší dospělý může v určitém momentu pociťovat, že je starý. Projevuje se tu fakt, že pro něj začíná v nějaké oblasti činností nebo prožívání určitý sestup, snižování výkonnosti, mohou to být i určené věkové limity pro některé profese (např. 35 let). Mnozí psychologové upozorňují, že právě to vytváří stereotyp prožívání stáří jako něčeho negativního, sestupu, úpadku. Vliv na vytváření těchto stereotypů má veřejné mínění, ale populární a místy i odborná literatura.

• Protože negativních znaků je stále více, hovoříme o negativním obrazu (stereotypu) stárnutí. Lidé se bojí stárnutí, potlačují jeho projevy. Nelze uvádět pouze negativní stereotyp (malá schopnost přestavby, snížená pohyblivost, větší unavitelnost, obecné zpomalení aj.), ale i pozitivní rysy (vyzrálost, moudrost, zkušenost aj.).

• K subjektivnímu uvědomění si nástupu stárnutí dochází většinou ve věku 45-50 let.