A19.....................................................................................zrevidováno

Justiniánské právo

• o separaci možno žádat ve lhůtě 5 let

• možnost restitutio in integrum, jestliže si separatisté vyžádali omylem separaci pro sebe nevýhodnou

• dědic proti předlužené pozůstalosti původně nebyl chráněn vůbec

• teprve justiniánské právo poskytlo dědici ochranu proti neomezenému ručení

• lze odmítnout dědictví - pro dobrovolné dědice a praetorské, dobrodinní abstinence pro dědice nutné

• jiné prostředky - mandátní smlouva mezi delátem a věřiteli – věřitelé mu v ní přikazují přijmout dědictví a delát jako mandatář pak nárok na náhradu škody, nemohl ručit za pozůstalostní závazky vlastním jměním; dále smlouva o částečném prominutí pozůstalostních dluhů

• klasické právo poskytlo ochranu před neomezeným ručením pouze otrokovi, který byl ustanoven dědicem a současně propuštěn na svobodu - otrok jako nutný dědic nemohl pozůstalost odmítnout, ale nebyl dědicem vlastním (suus) - neměl možnost abstinovat - separace jeho jmění, které nabyl po smrti zůstavitelově, tedy již jako svobodný, ale jinak než z pozůstalosti

justiniánské právo

• beneficium inventáře (dobrodiní inventáře)

• konstituce z r. 531 n.l.

• ochrana proti předlužené pozůstalosti - základem bylo pořízení řádného pozůstalostního inventáře

• přesný soupis pozůstalosti, všeho, co do ní náleželo

• dědic byl povinen s inventarizací začít do 30 dnů po té, co se dozvěděl o delaci a skončit ji do 90 dnů

• podle soupisu ručil pouze pozůstalostními aktivy – vlastní pohledávky a náklady si mohl odečíst

• věřitele uspokojoval v pořadí, v jakém se přihlásili, po nich odkazovníky;

• nevyužil-li dědic dobrodiní inventáře či zmeškal lhůtu, ručil celým svým majetkem

• i pokud odkazy převyšují pozůstalost – nebral se ohled na falcidiánskou kvartu

odnětí dědictví (ereptorium)

• dědic mohl být dědictví zbaven, když mu bylo dědictví státní mocí odňato, protože se ukázal být dědictví nehodným

• opíralo se o císařské zákonodárství, první předpisy již za Augusta (leges Iulia et Papia Poppaea)

• důvodem odnětí bylo, že vyšlo dodatečně najevo, že se dědic provinil proti zůstaviteli nebo jeho poslední vůli

• odňaté dědictví připadalo státní pokladně

Vydržení pozůstalosti - usucapio pro herede

• zvláštní případ nabytí dědictví podle civilního práva a současně zvláštní případ nabytí vydržením

• kořeny již v počátcích římského právního života – pokud zemřel zůstavitel bez přirozených dědiců (tedy těch, jež byli podrobeni jeho rodinné moci a tvořili jeho familii) a bez testamentu, stávala se pozůstalost věcí ničí a bylo ji možné volně okupovat – až Z12D zavedeno dědické právo nejbližšího agnáta

• možnost volné okupace patrně postupně vyloučena tím, že se na držitele pozůstalosti začalo pohlížet jako na dědice, který postavení dědice získal vydržením

• k vydržení stačil 1 rok držby pozůstalosti

• držitel byl pak podle zvláštního dekretu pontifiků povinen vykonávat i rodinné oběti po zůstaviteli (sacra)

• klasické právo:

• nikoli vydržení pozůstalosti jako celku, nedošlo k získání postavení dědice

• šlo o vydržení jednotlivých pozůstalostních věcí; držba měla trvat 1 rok (i u nemovitostí)

• k jejímu získání mělo dojít dříve, než dědic nabyl dědictví,

• držitel musel mít způsobilost testamentárního dědice

• držitel nemusel dokazovat titul (důvod nabytí) ani dobrou víru – z pramenů je cítit odsudek tohoto typu vydržení

• za principátu omezování tohoto vydržení – to vyúsťuje v předpisech, jež označují snahu ziskuchtivě se zmocnit pozůstalostních věcí dříve než dědic nabyl dědictví za určitý druh krádeže