A19.....................................................................................zrevidováno

A19) Heredes a hereditas

Heredes – dědici

Právní postavení dědice

• postavení dědice bylo určeno jeho vztahem k dědické posloupnosti

• buď závislý na jeho vůli nebo dědicem proti své vůli

• rozlišení dvou skupin dědiců: domácí (heredes domestici) a extraneové, cizí (heredes extranei)

1) domácí dědicové

a) dědici vlastní a nutní (heredes sui et necesarii)

• v době zůstavitelovy smrti bezprostředně podléhali jeho rodinné moci

• toto postavení měli jako u obou případů dědění, jako

a) dědicové intestátní

b) dědici testamentární

• dědictví na ně přecházelo okamžikem smrti zůstavitele

• delace splývá s okamžikem smrti zůstavitele

• aby se stali dědici, nebylo zapotřebí žádné projevení vůle - dědici se stávali nezávisle na své vůli (někdy i proti)

• hledělo se na ně jako na někoho, kdo se na rodinném majetku podílí již za života zůstavitele

• rodina pojímána jako ekonomická a společenská jednotka, sdružující dohromady osoby

• praetorské právo korigovalo důsledky předlužené pozůstalosti (dědici nemohli pozůstalosti odmítnout)

• nutní dědicové získali možnost práva abstinence (beneficium, ius abstinendi)

• nevměšoval-li se dědic vlastní a nutný do pozůstalostních záležitostí, považoval praetor jeho postavení jako by se dědicem nestal, praetor proti němu jako dědici nepovoloval žádné žaloby

b) dědici nutní (heredes necesarii)

• toto postavení pouze

• a) dědicové testamentární

• otroci, ustanovení za dědice a zároveň propuštění na svobodu

• členové zůstavitelovy rodiny, kteří byli rodinné moci zůstavitele podřízení pouze nepřímo

• vnuk ustanovený v testamentu od svého děda za dědice

• ustanovit dědicem otroka bylo výhodné při zadlužení pozůstalosti

2) extraneové (heredes extranei)

• ostatní, vnější dědicové

• zda se stanou dědici, záleželo na jejich vůli → dobrovolní dědicové, heredes voluntarii

• právo dědictví přijmout nebo odmítnout

• delace: odlišen okamžik smrti zůstavitele od okamžiku, kdy na ně dědictví napadá (je jim nabízeno, jsou povoláni)

• delací získává dobrovolný dědic právo dědictví přijmout nebo odmítnout

• adice1 = přijetí pozůstalosti → platil pro ně adiční princip přijetí pozůstalosti

• civilní právo rozlišovalo adici formální a neformální

1. formální adice = krece (cretio)

   uskutečňovala se slavnostními slovy – tedy slavnostní forma přijetí dědictví

   požadována od dědiců testamentárních, později užívána i dědici intestátními

   zůstavitel ji mohl učinit podmínkou nabytí dědictví, pak byla nezbytná – jinak nutná nebyla

   musela být provedena ve 100 denní lhůtě - jediný případ, kdy ius civile předepisovalo lhůtu k přijetí dědictví

2. neformální adice

   povolaný dědic se jako dědic začal chovat

   přijetí dědictví vyplývalo z jeho činů

   dědická gesce (gestio pro herede) - konkludentní forma adice

   též i výslovné prohlášení dědicovo – dědická adice v užším smyslu

   • aby dobrovolný dědic mohl dědictví přijmout nebo odmítnout, musel si být vědom, že delace nastala

   • musel si uvědomovat i delační důvod – jak k delaci dochází

   • povolaný dědic musel být všeobecně způsobilý k právním úkonům

   • osoby s omezenou způsobilostí – platilo to, co u jiných úkonů

   • osoby bez způsobilosti – nemohly původně přijmout ani odmítnout, podle ius civile navíc vyloučeno zastoupení