A19.....................................................................................zrevidováno

dědická kapacita (ius capere ex testamento)

• platila navíc jako další podmínka při přijetí dědictví z testamentu

• nezpůsobilé byly osoby v postavení juniánských Latinů, za principátu pak caelibes (neženatí, neprovdané, pokud do určité doby sňatek neuzavřeli), částečně nezpůsobilí byli orbi (bezdětní)

• odlišná od pasivní testamentární způsobilosti – způsobilost být jako dědic v testamentu ustanoven

• odmítnutí dědictví nevyžadovalo žádné zvláštní formy – stačilo, aby se povolaný jako dědic nechoval

• v praetorském právu: snaha znemožnit oddalováni adice – právo věřitelů zeptat se formálně povolaného, zda je dědicem

• deliberační lhůta - povolaný si mohl vyžádat na rozmyšlenou určitý čas

• odpověd znamenala přijetí či odmítnutí dědictví, nevyjádřil-li se ve lhůtě, mělo se za to, že odmítl

• udělení držby pozůstalosti praetorem (bonorum possessio) mělo povahu individuálního magistrátského rozhodnutí,

• agnitio bonorum possessionis – k udělení docházelo na individuální žádost

• musela být předložena do určité lhůty,lhůta byla prekluzivní, propadný charakter

přijetí dědictví u praetorské intestátní posloupnosti

• postupná (sukcesivní) delace

• praetor nabízel pozůstalost postupně jednotlivým třídám intestátních dědiců

• pro třídy platily prekluzivní lhůty pro přijetí dědictví

• jakmile uplynula lhůta, platící pro předcházející třídu, bylo možno držbu pozůstalosti udělit jen dědici z další třídy

- poměr civilní a praetorské posloupnosti nebyl jen poměrem vedle sebe existujících a na sobě nezávislých soustav

- praetor svojí praxí zároveň korigoval civilní dědické právo, neboť zásady civilního práva bylo možno aplikovat pouze za součinnosti praetora

- praetorská praxe začala překrývat civilní dědickou posloupnost v otázkách přijetí dědictví

žádost o udělení držby pozůstalosti byla považována jako neformální dědická adice podle civilního práva

- praxe praetora při udílení dědictví rušila vlastně rozdíl mezi domácími a nutnými dědici a dědici dobrovolnými

- vyžádat si držbu u praetora bylo výhodné i pro civilního dědice, snadno a bezpečně se mohl uchopit pozůstalosti

Převod delace a ležící pozůstalost

1. převod delace

   • delací získával povolaný dědic právo pozůstalost přijmout nebo odmítnout, oprávnění osobní povahy

   • nebylo možné, aby oprávněný (delát) oprávnění převáděl mezi živými nebo na případ smrti

   • výjimka: klasické právo umožňovalo intestátním legitimním dědicům extraneus, dědic II.třídy praetorské intestátní posloupnosti,(legitimní suus to udělat nemohl) delaci převést na jinou osobu formou iniurecesse (zamezeno uprázdnění pozůstalosti, kterou dědic nehodlal přijmout)

   • iniurecesse – nabyvatel se stal civilním dědicem, vlastne indikoval celou pozůstalost

transmise pozůstalosti (transmissio hereditatis)