Kriminalistika - zkušební otázky

Typické výslechové situace a taktické postupy jejich řešení: 1)vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, pravdivě vypovídá a její výpověď je relativně úplná: tato situace je nejvýhodnější; aktivní úloha vyslýchajícího spočívá zejména v kontrole úplnosti a přesnosti výpovědi; 2)vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, ale její výpověď je nepřesná, neúplná a v některých epizodách je v rozporu s objektivně zjištěnými fakty: příčinou tohoto stavu jsou zejména subjektivní nedostatky reprodukce, chybné vzpomínky a zdánlivě zapomenutá fakta; je nutno udržet psychologický kontakt a využít taktických postupů pomoci k překonání zdánlivě zapomenutého, subjektivních nedostatků reprodukce a chybných vzpomínek; základní podmínkou využívání těchto taktických postupů je nepřerušovat ihned monolog vyslýchaného, ale s touto pomocí začít až po ukončení buď určité části monologu nebo monologu celého; nedoporučuje se při výslechu spěchat a žádat vyslýchaného, aby mluvil jen k prošetřované věci, jestliže zcela zjevně neodbočuje od daného předmětu výslechu; asociační spoje lze navázat předložením známých věcí, jež jsou ve spojení s prošetřovaným skutkem; jako pomoc vyslýchanému nejsou vhodné otázky, v nichž je ukryta odpověď nebo očekávaná odpověď, nehodí se též napovídání, předkládání výpovědí jiných osob, zejména těch, které mají vliv na vyslýchaného (učitel, nadřízený…); 3)vyslýchaná osoba nechce pravdivě vypovídat a pravdivě nevypovídá: tato situace je nejsložitější; nedošlo navázání psychologického kontaktu a situace má konfliktní charakter; zde je třeba použít taktické postupy psychologického působení na lživě vypovídajícího za účelem získání pravdivé výpovědi(=vhodné působení na city a rozum vyslýchaného…)→zejména: a)odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď, b)stimulování kladných vlastností vyslýchaného, c)využití emocionálního napětí vyslýchaného, d)využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědí a jinými důkazy, e)využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího;

45)Konfrontace: konfrontace je vyšetřovací úkon, při kterém se tvrzením dvou dříve vyslechnutých osob, postavených tváří v tvář, mají vyjasnit rozpory v závažných okolnostech obsažených v jejich dřívějších výpovědích, jež nelze odstranit jinak; význam konfrontace dále spočívá v možnosti získání nových důkazů; český zákonodárce považuje konfrontaci za zvláštní druh výslechu, avšak v kriminalistické literatuře se lze setkat s názorem, že konfrontace je samostatný úkon; podmínky pro provedení konfrontace: a)předchozí výslech konfrontovaných osob ve stejném procesním postavení, v jakém mají být konfrontovány, b)existence rozporů v závažných okolnostech, c)nemožnost vyjasnění rozporů jinak; podstatou konfrontace je silné, bezprostřední psychologické působení na konfrontované osoby, které vzniká postavením osob tváří v tvář v konfliktní situaci; aplikace konfrontace nese vždy určitá rizika; pod tíhou psychologického působení konfliktní situace může dosud pravdivě vypovídající osoba změnit svoji výpověď a vypovídat nepravdu; dalším rizikem je skutečnost, že dvě dosud lživě vypovídající osoby mohou při konfrontaci ujednotit své lživé výpovědi; kvůli těmto a dalším rizikům musí být rozhodnutí o provedení konfrontace podloženo důkladnou analýzou případu a zjištěním, že byly vyčerpány všechny možnosti k vyjasnění vzniklých rozporů; dále je třeba důkladná příprava konfrontace jak po stránce obsahové, tak po stránce organizační; konfrontovat osobu mladší patnácti let a osobu mladistvou s pachatelem lze jen výjimečně a je třeba zabránit narušení jejich duševního a mravního vývoje;příprava konfrontace spočívá v řešení těchto úkolů(spočívá v řešení těchto úkolů): a)vymezení cíle konfrontace(které konkrétní otázky mají být vyjasněny), b)výběr otázek, za jejichž pomoci bude možno vyjasnit vzniklé rozpory, c)určení konfrontované osoby, které budou jako první položeny otázky, d)příprava oběti na setkání s pachatelem tváří v tvář, e)určení vhodného momentu provedení konfrontace, f)rozmístění osob tak, aby si konfrontovaní mohli hledět do očí; průběh konfrontace: začíná poučením konfrontovaných podle jejich procesního postavení; dále je třeba prověřit zda se osoby znají a jaký je jejich vztah; poté se přistoupí k vyjasňování rozporů při výpovědi, v závěru si mohou za dohledu vyšetřovatele klást konfrontovaní otázky a odpovídat na ně; průběh konfrontace je třeba protokolovat systematicky, doslovně, v přímé řeči, zaznamenat i neverbální projevy; základní zásady konfrontace: a)iniciativa konfrontovaných osob(tato zásada spočívá v té skutečnosti, že se iniciativa v předkládání faktů vysvětlujících rozpory ponechává konfrontovaným osobám; bez ponechání této iniciativy by se nepodařilo vyjádřit znalost či neznalost objektivní reality konfrontovanými, současně by nebyla vyjádřena vůle konfrontovaných vyjasnit rozpory), b)pozorování konfrontovaných osob(tato zásada napomáhá zjištění stavu nerozhodnosti, kolísání či váhání některého z konfrontovaných, přičemž je současně základem pro realizaci zásady ostražitosti), c)ostražitost(tato zásada spočívá v soustavném pozorování konfrontovaných osob a v okamžité reakci na každý náznak pokusu domluvy mezi konfrontovanými či narušení konfrontace), d)aktivní vedení konfrontace vyšetřovatelem(jde o vytvoření a udržení autority a respektu po celou dobu konfrontace, nelze připustit, aby některý z konfrontovaných převedl vedení konfrontace na sebe);