Kriminalistika - zkušební otázky

48)Taktika provedení rekognice: pro taktiku provedení rekognice platí tato základní pravidla: 1.identifikovaný objekt je předváděn spolu s několika dalšími přibranými objekty(kromě identifikace mrtvoly), 2.přibrané objekty musí být druhově shodné s identifikovaným objektem, 3.identifikovaný objekt a přibrané objekty se předvádějí zpravidla současně ve skupině(výjimkou je např. nemovitost); 4.je-li v téže trestní věci identifikováno několik objektů, je třeba uskutečnit postupně několik rekognicí tak, aby ve skupině mezi přibranými objekty byl předváděn jen jeden identifikovaný objekt, 5.po ukončení vlastního aktu znovupoznání se poznávající osoba vyslechne ke znakům, podle kterých znovu poznala předvedený objekt; Při volbě taktiky rekognice je třeba přihlížet ke specifikám jednotlivých druhů rekognice: a)rekognice živých osob in natura podle anatomicko-morfologických znaků: doporučuje se přivést na místo rekognice nejprve předváděné objekty, ztotožňovaná osoba se vyzve, aby si zvolila jakékoliv místo mezi přizvanými osobami, které zpravidla drží v ruce tabulku s číslicí, která usnadňuje dokumentaci úkonu; následně je přizvána poznávající osoba a je vyzvána, aby uvedla, zda mezi předvedenými poznává ztotožňovanou osobu a aby ji označila; je nezbytné nechat poznávající osobě dostatek času k tomu, aby si mohla předvedené osoby řádně prohlédnout; b)rekognice mrtvoly in natura: poznávajícími osobami jsou nejčastěji příbuzní, či jiné osoby, které jsou schopny jej identifikovat; rekognice je ztížena tím, že po smrti dochází ke změnám zevnějšku, zohyzdění působením hnilobných procesů apod.; významný vliv na průběh rekognice mají emocionální dojmy; při nálezu mrtvoly v terénu dochází k tomu, že není znám okruh osob, které člověka před jeho smrtí znaly, proto provádí rekognici značný počet subjektů (např. z okolí místa nálezu místa mrtvoly) – v takovém případě není třeba provádět výslech subjektů před rekognicí; c)rekognice živé osoby podle funkčních(dynamických) znaků: tato rekognice je obtížná; vzhledem k tomu, že lze funkční znaky vědomě měnit, je možné, aby rekognice byla prováděna skrytě=tak, aby identifikovaná osoba o jejím uskutečňování nevěděla; pokud je prováděna rekognice podle hlasu a řeči, doporučuje se, aby identifikovaná osoba hovořila s přibranými osobami a s vyšetřovatelem, přičemž poznávající osoba by tomuto hovoru naslouchala, aniž by o tom mluvčí věděl; může-li poznávající osoba uskutečnit znovupoznání i podle anatomicko-morfologických znaků, potom taková rekognice následuje až po předchozí rekognici podle hlasu a řeči; d)rekognice movitých věcí in natura: jde-li o věci, které osoba poznávající dobře zná, pak je znovupoznání snadné – v předchozím výslechu může totiž uvést konkrétní detaily, které vznikly např. opotřebením, nebo činností samotného majitele při používání (o těchto detailech ví zpravidla pouze majitel, nebo osoba, která s věcmi přicházela dlouhodobě do styku) – při rekognici může tyto znaky přímo ukázat a vyšetřovatel může porovnáním s předchozí výpovědí poznávajícího svědka objektivizovat výsledek; často je znovupoznání věcí obtížné, protože osoba často neměla možnost si poznávanou věc důkladně prohlédnout a někdy tak dojde pouze k určení skupinové příslušnosti předváděné věci; e)rekognice nemovitých věcí: dochází k ní vzácně tehdy, je-li nutné ztotožnit část terénu, konkrétní místnost, byt nebo budovu; poznávací osoba je nejprve vyslechnuta ke všem podstatným znakům objektu, který má objektivně poznávat, poté je poznávací osobě umožněno dobře si prohlédnout objekt a upozornit případně na další detaily; nemovité věci se nepředvádějí ve skupině, ale samostatně; f)rekognice podle modelů, zejména podle fotografií: ne vždy mohou být poznávající osobě předvedeny či ukázány objekty in natura – v takových případech může být provedena rekognice objektů podle jejich modelů, zejména fotografií; poznávajícím osobám se předkládá jediná fotografie, na které je identifikovaný objekt mezi jinými přibranými objekty, nebo fotografie poznávaného objektu spolu s fotografiemi dalších osob, které byly fotografovány za stejných podmínek a jsou stejných rozměrů; rekognice osob podle fotografie se provádí např. v těch případech, kdy poznávající a poznávaný se nacházejí na různých místech a dostavení se jednoho z nich na místo rekognice je nemožné nebo neúčelné, dále v případech, kdy rekognice in natura je v daném stadiu vyšetřování zatím nemožná (např. pachatel nebyl dosud vypátrán, avšak v albu pachatelů jsou k dispozici fotografie osob, jejichž účast na trestné věci je třeba prověřit); je-li to možné, má se k rekognici předložit fotografický snímek identifikované osoby, pocházející přibližně z doby, kdy se stala vyšetřovaná událost; mrtvoly se někdy identifikují podle fotografie, aby poznávající osoby byly ušetřeny kontaktu in natura, který je jim často nepříjemný; fotografie by měly být barevné;