Úvod do kriminalistiky dílčí podpůrné texty

§ 4. Kriminalistická balistika

Kriminalistická balistika se zabývá průběhem děje výstřelu, pohybem střely ve zbrani a jejím letem na cíl, případně i následnými účinky střely v cíly. Z hlediska kriminalistické balistiky se za zbraň považuje každý předmět, který je schopen dopravit střelu na cíl. Podle tohoto hlediska je možné rozdělit zbraně na následující skupiny:

• zbraně mechanické, které udělují energii letící střele v důsledku uvolnění mechanické energie (praky, luky)

• zbraně plynové, které udělují energie letící střele v důsledku uvolnění energie stlačeného plynu. Tyto zbraně se dělí na vzduchovky, větrovky a plynovky podle toho, jaký plyn a jakým způsobem je stlačen před výstřelem ve zbrani

• zbraně palné, které udělují energii letící střele v důsledku uvolnění chemické energie střelného prachu

Hlavní úkoly kriminalistické balistiky jsou:

1. Identifikace zbraní podle vystřelených nábojnic a střel

2. Zkoumání zbraní z hlediska jejich funkčnosti

3. Zkoumání střeliva z hlediska jeho funkčnosti

4. Zkoumání vedlejších produktů výstřelu

5. Posuzování účinku střely v cíly

Identifikace zbraní podle vystřelených nábojnic a střel tvoří dominantní úlohu kriminalistické balistiky. Identifikovat lze pouze zbraně plynové a palné. Při identifikaci se vychází ze skutečnosti, že v okamžiku výstřelu a bezprostředně po něm dochází k mechanickému kontaktu mezi funkčními částmi zbraně a nábojnicemi nebo střelami. Platí, že čím vyšší je stupeň automatizace zbraně, tím více stop funkčních částí zbraně se vytvoří na nábojnicích a střelách.

Nábojnice jsou zpravidla nalézány nepoškozené, zatímco střely jsou často deformované, případně i rozčleněné. V první fázi identifikace se vyhodnocují obecné znaky na nábojnicích a střelách, jako je např. ráže nábojnice a střely. Podle těchto údajů je kriminalistický expert schopen určit skupinovou příslušnost zbraně. Na základě následného pátrání lze nalézt zbraně odpovídající předem učeným charakteristikám. Z těchto zbraní se pokusnou střelbou získají pokusně vystřelené nábojnice a střely, které se komparují s nábojnicemi a střelami z míst kriminalisticky relevantních událostí.

Nejčastějšími druhy zbraní, které jsou podle vystřelených nábojnic a střel identifikovány, jsou palné zbraně ruční krátké a ruční dlouhé.

V průběhu identifikace zbraní se nejčastěji využívají různé druhy komparačních mikroskopů, příp. speciální přístroj Střelofot, který dovoluje fotograficky zachytit opticky rozvinutý plášť střely. Využít lze i profilograf, jehož pomocí lze získat grafický záznam stopy na vystřelené nábojnici nebo střele.

Zkoumání zbraní má význam pro posouzení jejich střelbyschopnosti. Posuzují se tak zbraně nekompletní, zbraně poškozené, deformované, zkorodované apod. Zvláštní skupinu tvoří zbraně podomácky zhotovené. Zkoumání těchto zbraní má zpravidla zodpovědět otázku, zda je vůbec možné z těchto zbraní vystřelit. Součástí těchto zkoumání je i posouzení možností náhodných výstřelů při pádu zbraně apod. K těmto druhům zkoumání je potřebné využívat specializovanou laboratorní techniku, jako jsou např. měřiče rychlosti letu střely.