Geologie tahák

Svrchní ordovik – začíná vrstvami vinickými, jež jsou vyvinuty jako měkké černo šedé slídnaté břidlice. Jsou náchylné k hlubokému zvětrávání. Jsou málo odolné vůči derudaci – vyskytují se hlavně v depresích reliéfu. Vrstvy záhořanské jsou pevné, převládají písčité břidlice, střídají se s pískovci a křemenci. Nejmladším souvrstvím jsou pelitické břidlice královodvorské s polohami pevných křemenců. Ordovické horniny byly při horotvorných pochodech variských silně zvrásněny a porušeny směrnými a písčitými zlomy. Dále se projevuje hluboké zvětrávání. Podzemní vody, zejména puklinové, mají vysoký obsah síranů.

Devouské horniny - mají v Čechách i na Moravě většinou vápencový vývoj s krasovými jevy. Pro zástavbu pečlivě studovat.

Spodní karbon (kulm) – jsou to převážně břidlice, draby, slepence, které poskytují dobré základové půdy. Svahy jsou stabilní. Zvýšenou pozornost věnovat místům, kde jsou kulmské horniny omezeny mladými zlomy. Permské horniny – pískovce, arkózy i jílovce poskytují celkem dobré základové půdy. svahy erozních údolí jsou však náchylné k sesouvání (zejména tam, kde jsou zvodnělé).

Horniny české křídové tabule – souvrství pískovců, pevných písčitých slínů (opuk), jílovitých slínů. Pískovce a opuky poskytují celkem dobré základové půdy, ale jílovce a slíny bývají na povrchu měkké a trpí objemovými změnami.

Karpatské flyšové pásmo – souvrství pískovců, jílovců a slepenců, jejichž vrstvy se mnohonásobně střídají. Jsou tektonicky velmi porušené. Flyšové horniny rychle zvětrávají a na svazích vznikají mohutné uloženiny

jílovito-písčitých sutí, které jsou náchylné k sesouvání. Stabilita svahů bývá narušena erozí vodních toků a často i zásahem člověka. Na staveništi je třeba sledovat vodní poměry (hlavně v době dešťů), všímat si umělých zdrojů vody (vodovodů, studní přetékajících, polnohospodářských drénů). Neogenní horniny – mají z hlediska zakládání staveb velmi pestré vlastnosti. Miocérní písky bývají velmi ulehlé a tvoří dobrou základovou půdu. Mnohé objekty na nich založené jsou poškozené svahovými pohyby a vykazují velké sednutí, na povrchu území trpí jíly objemovými změnami.

Na jižní moravě se v nich vyskytjí agresivní síranové vody. Pliocérní sedimenty jsou pestřejší než předchozí. Jíly obsahují čočkovité polohy prachových zemin a jemných středních písků. Proto jíly snadno rozbřídají a znemožňují vyhloubení i menších základových jam bez předchozího odvodnění. Písky zpravidla nejsou ulehlé.

26) Zeminy čtvrtohorních pokryvů

Mají velmi různé vlastnosti podle jejich geneze.

Eluviální hlíny – mají charakter daný mateční horninou a způsobem zvětrávání. Mohou být i velmi měkké.

Svahové suti – na horských úbočích bývají i několik desítek metrů mocné. Jsou zpravidla neulehlé a vykazují pomalý plíživý pohyb po svahu. Svahové hlíny – mohou být dobrou i špatnou základovou půdou. Záleží také na jejich úložných poměrech a na podloží. Často brání odluku vody ze skalního podkladu nebo z údolních teras, a pak jsou náchylné k sesouvání. Proto je nutné, aby se vyšetřila úroveň hladiny vody v období zvýšených vodních srážek a tání sněhu