filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Alternativou myšlení mýtického je postoj víry, jak jej máme doložen poprvé u prorockého myšlení starého Izraele. Prostřednictvím téhož média - narace - se víra vztahuje nikoli ke skutečnosti dokonané ("staré"), nýbrž podstatně nedokonané, "nové" ("nová země a nová nebesa", "co lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo"). Věci příští (eschata), příchod (adventus) se pak z pohledu lineárního času stávají umístěny do blíže neurčené budoucnosti ("jen Otec ví, kdy tyto věci nastanou") - avšak analogicky k mýtické praminulosti, budoucnost víry je budoucností "pravou": nelze ji anticipovat, předvídat, ani v náznaku vyvodit z minulé zkušenosti.

O tom, do jaké míry jsou oba předchozí postoje živé dodnes - redukované do časové osy dokonce i v myšlení současné vědy - není snad třeba diskutovat.

O filosofickém myšlení je možno mluvit teprve tehdy, když myšlení samo se stane předmětem myšlení: "moudrý se liší od člověka zkušeného tím, že zná důvody svého vědění" (ARISTOTELES). Filosof explicitně realizuje "vědoucí nevědění" - není ani tím, kdo neví, že neví, ani si nemyslí, že by všechno věděl: je "milovník moudrosti", neboli chce znát důvody a meze svého vědění. Pro tuto filosofickou reflexi je médium mýtu a víry - narace - nepoužitelné, proto její úspěch je spojen s vynálezem a rozpracováním pojmového myšlení.

Na rozdíl od symbolického vyprávění mýtu se kritériem pravdivosti stává rozumná řeč - logos - řeč mající smysl, neboli řeč, vystihující uspořádání části v celku. Tento nový požadavek s sebou nese nový problém, jenž se stal pro filosofické - a tedy i vědecké - myšlení rozhodujícím: snahu po postižení celku, jež v konečném důsledku vede k nezbytnosti porozumět Celku původnímu, jenž není již částí žádného dalšího nadcelku. Vědět, že nevím v sobě zahrnuje vědět, že bych měl a mohl vědět, že části jsou uspořádány v celku, ale není zřejmé jak. Tušení uspořádání znamená, že ve vědoucím nevědění je celek jaksi dán předem, ačkoli není dosud vysloven; vyslovení celku (v rámci požadavku rozumné, "smysluplné" řeči) pak znamená zařazení celku v rámci celku: paradoxní, marná snaha po vyslovení nevyslovitelného.

1.2 Věda jako vědění

Problém Celku, jednou vysloven, nás už trápit nepřestane: na jeho řešení záleží doslova všechno - úloha a meze vědy (a filosofie), smysl či absurdita lidského údělu, pochopení toho, co člověk je a co může nebo nemůže být -; jakmile jsme přijali, že nás uspokojí pouze "rozumná řeč", nemůžeme pokládat žádnou otázku za rozumně zodpovězenou, pokud se odpověď výslovně nevztáhne k Celku všeho.

Z tohoto zorného úhlu se rázem stává pochopitelnou až obsesivní snaha prvních filosofů po nalezení arché - prapočátku neboli počátku všeho počínání. Narace se děje mezi dvěma termíny (původně: mezník, kámen rozhraničující pozemky), neboli konci: počátkem a koncem (čili: koncem od něhož a koncem k němuž). Narace mýtická klade důraz na počátek (mnoho mýtických vyprávění začíná formulí: Na počátku...), narace víry na konec (eschata = věci poslední); prvokřesťanská syntéza pak podivuhodně spojila obojí: Kristus je "alfa i omega, první i poslední, ten, jenž přišel a jenž přijíti má". Prapočátek řeckých filosofů vyjadřuje podobnou zkušenost pojmově: také pojem je vymezen termíny, konci (= finis, viz: definice), nikoli však jako vyprávění, ale jako část v Celku. Celek jako celek všech částí už nemůže být částí žádného dalšího celku (je "absolutní"), je tedy a-limitní (limes - mez, hranice), neohraničený, bezmezný, in-finitní (finis - konec), nekončící, bezkonečný.