filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Podání, tradice nebo zjevení, jež zaručují spolehlivost mýtu či víry, nemohou zajistit spolehlivost pojmového poznání. Ale, jak se brzy ukazuje, nemůže ji zaručit ani svědectví smyslové zkušenosti. Nejpozději od Parmenida se tedy ostře odlišuje člověk zkušený - odborník, expert, jehož mínění je spolehlivější než mínění laiků, avšak může se také mýlit - od vědce, člověka vědoucího tak, že se nemůže mýlit. Mínění tedy může být správné nebo nesprávné, zatímco vědět znamená poznávat tak, že věc nemůže být jinak. Poznat věc tak, že nemůže být jinak ovšem znamená poznat její místo v rámci Celku, její logos, pojeni, vymezení, smysl - a to smyslová zkušenost nedokáže: nelze totiž zachytit Celek pomocí smyslů, jež poskytují poznání zásadně a jen partikulární.

Ona poznávací schopnost, jež je přiměřená poznání Celku, a poté poznání uspořádání částí v celku, se skrývá pod označením rozum. Vědcův rozum - má-li dospět k vědění - musí učinit dvojí: porozumět Celku, nazřít, postřehnout Celek, a poté v rámci Celku najít místo (uspořádání) věcí jakožto jeho částí. První úkon nazývá se theoria: rozumové zření, rozumový postřeh celku jsoucna (= všeho, co jest); druhý je rozumový diskursus: vymezení pojmů a nalezení jejich vzájemných vztahů; až do novověkého znovuzaložení věd se vědecká metodologie orientovala na nalezení a rozpracování těchto dvou úkonů.

Teprve nyní lze srozumitelně vysvětlit, co míníme pravdou, pravdivostí vědeckého poznání. Marně dnes teorií pravdy mnoho; všechny však závisejí na schopnosti poznat věc, jak je, totiž odhalit věc a její místo v rozumovém postřehu bytí jsoucna. Kdyby věci byly předem, jaksi přirozeně, odhalené našemu poznání, nebylo by třeba ani filosofie ani vědy; právě prvotní poznatek, že věci se skrývají, jsou zahalené, zatemněné našemu rozumění, vyvolává snahu nalézt způsoby, metody, postupy, jak je odhalit, objasnit, zjistit, jak jsou o sobě; tedy snahu vyřešit problém vědecké metody.

Je tedy prvotním cílem vědy porozumět řádu věcí v Celku; meze vědy jsou zároveň mezemi rozumu. Teprve druhotně je předmětem vědy také vědecké konání - praxis, avšak rovněž rozumné jednání má svůj logos, také ono je "pravdivé" pouze ve vztahu k Celku. Vztah jednání k Celku je tradiční definicí etiky jako praktické filosofie; z čehož plyne, že žádné jednání vědce není "hodnotově neutrální". Prvotní, základní, primitivní, neodvozená hodnota každé věci (i kdyby neměla už žádnou jinou) spočívá v jejím prostém bytí, v jejím začlenění do Celku jako jeho část. Ne nadarmo je tedy za prototyp vědce pokládán mudrc, člověk jenž všechny své aktivity explicitně zaměřuje k Celku. Vědcem není člověk, sledující své (nebo skupinové) partikulární zájmy.