filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

bezprostřední, tj. již dále neprostředkované dalšímtermínem;

známější, obsahově plnější skutečností; a to buď

o sobě, tj. podle věci; nebo

pro nás, tj. podle našeho poznání věci;

dřívější, tj. předcházející závěr; a to buď

podle bytí, tj. věcně; nebo

pro nás, tj. podle našeho postupu.

K poznání počátků, pro nějž se vžil termín evidence potřebuje vědec další poznávací mohutnost, tu klade ARISTOTELES do rozumu (nús).

Počátky pak dělí ARISTOTELES dvojmo: na

1.boch3.4.2specifické (idiai archai): pro vědecký důkaz musejí být počátky přiměřené (oikeiai) předmětu konkrétní vědy (nelze tedy počátky jedné vědy použítk důkazu ve vědě jiné); a

2.01.boch3.4.2obecné (koinai archai), užívané pouze v první filosofii.

Věda totiž nezkoumá své vlastní počátky, může je však zkoumat věda nadřazená. Počátky všech věd zkoumá první filosofie (hépróté filosofiá).

1.

Věda ve středověku

2.2.1 Povaha středověké vědy

V raném středověku se evropské vědecké myšlení regionálně omezilo téměř výhradně na východní část bývalého Římského impéria (Byzanc) a na (mnohem významnější pro další rozvoj) córdobský chalífát v Andalusii (části Pyrenejského poloostrova pod vládou muslimských Umajjovců). Ve zbytku Evropy šlo převážně o zachování alespoň zbytků antické vzdělanosti před destrukcí barbarskými hordami: tehdejší "střediska vzdělanosti" - kláštery - se mnohem více podobaly dobře opevněným pevnostem než vědeckým ústavům a jejich kulturní činnost (mimo úsilí o zajištění vlastní soběstačnosti a pochopitelně hlavního cíle: duchovních exercicií) převážně spočívala v šíření gramotnosti. Nebudeme proto posuzovat výkony lidského ducha v této době podle tzv. "scholastické" (tj. školské) filosofie a vzdělanosti, nýbrž podle vrcholných představitelů, podobně jako úroveň soudobého vědeckého myšlení neposuzujeme podle výkonů středoškolských učitelů (nečetným opravdovým vědcům mezi nimi budiž čest a sláva).

Zpočátku (díky práci řeckých a latinských křesťanských Otců) se zachránilo něco málo především ze spisů platónských a novoplatónských; mocný impuls k rozvoji vědy poskytla až toledská překladatelská dílna, v níž byly od poloviny 12. století z arabštiny do latiny převáděny nejen texty významných děl arabské vědy (medicínských, matematických, astronomických (či spíše astrologických)), ale i hlavní díla ARISTOTELOVA.

13. století se pak stalo zlatým věkem evropské vzdělanosti; která dosáhla dosud nebývalé výše; pokud jde o metodologii vědy, teprve ve 20. století s překvapením (a úctou) znovuobjevujeme výsledky zapomenuté (a leckdy záměrně potlačené) osvíceným novověkem.

Středověká věda akceptovala zásady ARISTOTELOVY metodologie a přepracovala je tak, že umožnily vybudovat systematický, synthetický přehled vědění: cíl, kterého moderní (spíše analyticky pracující) věda dosud nedosáhla.