filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Ockhamovi se - odmítnutím intelektuální intuice bytí - rozpadlo poznání do dvou oblastí, "dvou pravd": pravdy filosofie, založené na zkušenosti a "přirozeném" rozumu (onoho amputací intelektu okleštěného) a "nadpřirozené" pravdy teologie (víry). Rozum, který (byv zbaven intelektu) nyní již nevidí, co se věří, musí pravdy víry chápat jako iracionální.
Moderní filosofie pokračuje dále tímto směrem; také oblast "přirozeného" poznání rozpadá se dvojmo: na pravdy rozumu a pravdy faktů (LElBNIZ) - nalézt spojnici mezi nimi se stává klíčovou otázkou teorie poznání.
2.4.2Dedukce, indukce, nutnost
Dedukce již neznamená přivedení závěrů k počátkům (prvním zásadám), ale odvozování závěrů použitím formálně správných úsudků (matematicky chápaných); indukce pak již není nalezení počátků, ale inversní inference, úsudek z částečných soudů na obecné - a tak se problém oprávněnosti indukce stává předmětem vášnivých diskusí. Rovněž nutnost doznala zásadních změn: z toho "co nemůže být jinak" se změnila na usuzování podle pravidel logiky.
2.4.3 Humův problém
Podle HUMOVY interpretace má lidské poznání dva zdroje:
1.vztahy idejí (relations of ideas) a
2.faktické poznání (matter of facts).
Poznání (1) získáváme "přemýšlením o významu slov" a je nutně pravdivé; (2) se získává z pozorování, ze smyslové zkušenosti a nenese povahu nutnosti.
Problém nastává, když se pokoušíme z pozorovaného odvodit tvrzení o nepozorovaném: buď interpolací nebo extrapolací.
Jistého poznání o nepozorovaném dosáhneme jen tehdy, nalezneme-li nutný úsudek vedoucí z pozorovaného na nepozorované. Nutné přenášení pravdivosti z premis na závěr může mít povahu sémantického obsažení závěrů v premisách: když se v závěrech totiž netvrdí více. než je obsaženo v premisách - pak se jedná o úsudky naše poznání objasňující, nikoli však rozšiřující. Otázka zní: existují úsudky, nutně přenášející pravdivost, které by nebyly založeny na sémantickém obsažení?
Takové úsudky nazvěme úsudky ampliativními, naše poznání rozšiřujícími; a indukce (v novém pojetí) a úsudky z pozorovaného na nepozorované jsou typickými představiteli ampliativních úsudků.
Jestliže A1, A2,...,Ay jsou výsledky pozorování a B je nepozorované, pak prostá inference z pozorovaného na nepozorované A1, A2,...,AN =/>B(1)
nemá povahu nutného úsudku. Hledáme tedy případné X, které neplatnou inferenci změní na platnou:
A1,A2,...,AN,X=>B(2)
Humova otázka pak zní: Co je toto X, bez něhož nemohu přijmout žádné tvrzení o nepozorovaném za nutně pravdivé? Nejčastěji přijímaná řešení podrobil Hume kritickému zkoumání:
1. X je substance, podstata věci, která (když ji poznáme) dovolí soudit o vlastnostech věci, i když ji právě nepozorujeme; a