filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Kantovo synthetické a priori můžeme tedy uložit vedle Descartova veracitas Dei a Leibnizovy předzjednané harmonie kamsi do jakési "mystiky".

2.5 Millův indukcionismus a positivní pojetí vědy

HUMŮV "skandál filosofie" je věc nepříjemná a KANTOVO řešení modernímu ratio nepřijatelné; koho však vlastně ono zakotvení v Celku zajímá? Vědci postačí, když může předvídat: z nalezení souvislostí mezi zjistitelnými fakty předpovídat jevy budoucí a podle nich se (a je) řídit. Hrozny vědění jsou ostatně zcela jistě kyselé: vědec nemusí být nutně člověkem moudrým, postačí, když bude schopným manažerem jevů.

2.5.1 Millova teorie indukce

Neúspěch KANTOVY teorie poznání znamenal, že HUMŮV problém zůstal nevyřešen: princip příčinnosti je dále rozumově neodůvodnitelným předpokladem; podobně metoda indukce z pozorovaného na nepozorované zůstává jako vědecká metoda neodůvodněna. V této situaci se pokusil John STUART Mill indukci a princip příčinnosti odůvodnit.

Svou teorii indukce Mill rozpracoval ve třech krocích:

1.redefinice indukce,

2. redefinice principu příčinnosti a

3. vypracování standardních metod indukce, tzv. kánonů indukce.

Moderní pojetí indukce Dosavadní neúspěchy v odůvodnění oprávněnosti indukce byly dle MlLLA způsobeny špatným chápáním indukce předchozími mysliteli. Jedinou pravou indukci vymezuje jako "zobecnění ze zkušenosti": je založena na tvrzení, že "pokud se pozoruje výskyt nějakého jevu v některých jednotlivých případech, nastává onen jev ve všech případech jisté třídy; totiž ve všech, které se podobají oněm pozorovaným v tom, co je pokládáno za látkové okolnosti". Co jsou to látkové (materiální) okolnosti a jak se odlišují od nelátkových, není schopen Mill uvést; nicméně domnívá se, že postačí, když zpozorujeme, že v našem novém vymezení indukce se skrývá důležitý přírodní princip - jakýsi princip uniformity přírody: "že co se jednou stává, stane se za dostatečného stupně podobnosti okolností opět, a nikoli jen opět, nýbrž kdykoli se vyskytnou tytéž okolnosti".

Tato základní uniformita přírody se v pozorování přírodních jevů vyskytuje ve dvou typech jejich vzájemných vztahů, s ohledem na časování:

1.ve vztahu současnosti a

2.vztahu posloupnosti.

Za nejcennější je třeba pokládat vztahy posloupnosti, neboť "na jejich znalosti je založeno každé rozumné předvídání budoucích faktů a jakákoli moc, kterou máme pro jejich ovlivnění k naší výhodě".

Moderní pojetí příčinnosti Ze všech vztahů posloupnosti je nalézán pouze jediný, který je jednak přísně nezrušitelný, jednak všeobecně platný, koextensivní s celou lidskou zkušeností - zákon příčinnosti: "každé faktum, které má počátek, má příčinu".

Mill své pojetí příčinnosti přesně (a nově) vymezuje: nemá na mysli příčiny ontologické nebo snad poslední (tedy příčinnost ve smyslu filosofickém), nýbrž příčiny fysikální: "jako když říkáme, že jedno fysikální faktum je příčinou jiného". Po jistých faktech stále následují (a stále následovat budou) jistá jiná fakta: stálý předchůdce nechť se nazývá příčina a stálý následek účinek.