filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Ihned uvidíme, že naše nepochybné přesvědčení, že může být nalezen existující zákon, jen kdybychom věděli jak, je zdrojem, z něhož tyto [následující] kánony induktivní logiky odvozují svou platnost.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. V. Překlad KH)

Kánony indukce

PRVNÍ KÁNON: Metoda shody

Jestliže dva nebo více případů zkoumaného jevu mají pouze jednu okolnost společnou, ta okolnost, v níž samotné se všechny případy shodují, je příčina (nebo účinek) daného jevu.

DRUHÝ KÁNON: Metoda rozdílu

Jestliže případ, v němž se zkoumaný jev vyskytuje, a případ, v němž se nevyskytuje, mají všechny okolnosti společné s výjimkou jedné, vyskytující se v prvním případě,potom okolnost, jíž samotnou se ony dva případy odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.

TŘETÍ KÁNON: Spojená metoda shody a rozdílu

Jestliže dva nebo více případů, v nichž se jev vyskytuje, mají pouze jednu okolnost společnou, zatímco dva nebo více případů, v nichž se jev nevyskytuje, nemají nic společného s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti; potom okolnost, jíž samotnou se ony dva soubory případů odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.

ČTVRTÝ KÁNON: Metoda zbytků

Odečti z nějakého jevu tu část, o níž je známo z předchozích indukcí, že je účinkem jistých předchůdců, potom zbytek jevu je účinkem zbývajících předchůdců.

PÁTÝ KÁNON: Metoda souběžných změn

Kterýkoli jev, měnící se jakýmkoli způsobem kdykoli jiný jev se mění nějakým zvláštním způsobem, je buď příčina nebo účinek tohoto jevu, nebo je s ním spojen skrze nějaký fakt příčinnosti.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. VIII. Překlad KH)

3 Současná filosofie a vědecké poznání (Zdeněk Bígl)

3.1 Směřování k syntaktické a sémantické analyse jazyka vědy

3.1.1 G. Frege - Počátky sémantické analýzy jazyka

V našem výkladu o filosofii vědy nelze opomenout takzvaný "obrat k jazyku", který představuje jeden z charakteristických rysů filosofie 20. století. Východiskem tohoto obratu je názor, že při našem poznávání světa musíme vždy brát v úvahu vlastnosti jazyka, tj. provádět jeho sémantickou (Z řeckého séma - znak; sémantika je nauka, která zkoumá význam čistě jazykových výrazů, na rozdíl od sémiotiky zabývající se všemi druhy znaku.) analýzu. Významové souvislosti poznávaného světa si totiž osvojujeme prostřednictvím jazyka a naše tázání se na to, jaký je náš svět, je ovlivněno tím, jakým způsobeni ke světu přistupujeme prostřednictvím jazyka.

Jedna ze základních otázek, jež si klademe při úvahách o jazyce zní: Jak rozumět tomu, k čemu se vlastně vztahuje jméno? Podle německého logika GOTTLOBA Fregeho (1848 - 1925) nám zde může pomoci odlišení mezi tím, co jména označují a způsobem označování. Jména totiž svým významem nejen odkazují na předměty, které označují, současně také svým smyslem odkazují i na to, co je dáno v samotném označení předmětů či jinak řečeno, jak je různými způsoby označujeme. Jména Jitřenka a Večernice mají stejný význam (označují stejný předmět), jejich smysl však není totožný: Jitřenka se objevuje ráno na východní obloze a Večernice navečer na západní obloze. Podobné je to např. i s výrazy "průsečík přímek a a b a průsečík přímek b a a". Smysl jména proto souvisí s porozuměním jménu, nesmí však být spojován s žádnými proměnlivými subjektivními představami podmíněnými individuálními a jinými vlivy. To znamená, že pro ty, co určité jméno užívají, musí být dán týž smysl daného jména.