filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Tradiční vědec

1. Věda znamená vědění; primárně nejde o jistotu, ale o pravdu - tu nemůže zajistit matematika, ale obsahová logika.

2.První zásady jsou jisté; nikoli proto, že proti nim nelze vznést námitku, ale prostě proto, že nemohou být jinak.

3.Zajisté.

4. Zajisté; nejde však o to, o čem nedokážu pochybovat, ale co nemůže být jinak.

5.Jen zdánlivě: co nemůže být jinak může vědět i někdo, kdo se pochybnostmi vůbec nezabývá.

6.Jasné a zřetelné poznání je jisté pro nás, o sobě jisté je, co nemůže být jinak. Pravda je, když rozum se konformuje věci, když věc je v rozumu, když rozum je informován věcí.

To může být (a začasté bývá) informace temná a třeba konfusní, a přece pravdivá. Ostatně právě ta nejpravdivější - sám zdroj vší pravdivosti - je "v poznatelné oblasti viditelný až na samém konci a jen s obtížemi".

7.Rozsažnost je jen případek věci, a myšlení aktivita rozumu, vztah mezi nimi není kauzální, ale v obsažení záležející. Příčinnost je vlévání bytí a vztah mezi faktualitou a naším poznáním je vztahem analogie.

2.3.3 "Obrat k subjektu" a karteziánský svět

Až dosud jednotný svět (jehož jednota byla zaručena absolutním subjekt - objektem a jednota jeho poznání participací intelektu na světle Rozumu) se rozpadá na světy dva: na svět moderního subjektu, pochopeného jako individuální vědomí, a svět objektů, pochopených jako věci v časoprostoru. Tento tzv. "obrat k subjektu" nebo "obrat k vědomí" znamená obsáhlou redefinici základních filosofických pojmů: subjekt až dosud nemusel být nutně obdán vědomím a objekt nemusel být jen věcí v časoprostoru - subjekt - objektová dichotomie (řez mezi podmětem a předmětem) byla součástí každé aktivity.

Tato redefinice přinesla nové problémy, které tradiční vědec neměl: především

(a)problém reality objektů (jak zajistit existenci res extensa, když je nemůžeme racionálně evidovat), a s tím související

(b)problém kausality (příčinnosti), jež měl zajistit adekvátní poznání věcí (netělesné obsahy vědomí jsou účinky tělesných příčin?).

Descartovi řeší obě potíže veracitas Dei (Boží pravdomluvnost: Bůh nám přece nemůže poskytovat mylné obsahy mysli); pro NEWTONA je svět věcí rozmístěn v absolutním prostoru a času jako v sensoriu Dei (prostoru Božího vnímání): Galileovi k poučení sepsal Bůh dvě knihy: Písmo řečí Slova a Přírodu řečí matematiky.

Není-li pak klasická moderní věda založena na větší "mystice" než byla intelektuální intuice bytí vědce tradičního?

2.

4Hledání ztracené jednoty světa

2.4.1 Dvojí pravda

Kartesiánský rozštěp světa do dvou neslučitelných oblastí měl své kořeny již v diskursu středověkém. Viděli jsme již, že vrcholná synthesa 13. století podobné problémy neměla - lidské poznání plynule přecházelo z jedné analogické úrovně do druhé, přičemž vždy vyšší dávala smysl nižší: teprve v rozumovém vědění mělo smysl poznání smyslů; a analogicky smysl samotného rozumového vědění bylo možno rozeznat teprve v "přidaném světle rozumu". Přidané světlo rozumu spadalo do oblasti víry: víra však neměla ještě význam (více méně) iracionálního přesvědčení, nedoložitelných domněnek, které přijímáme za své z důvodů, jež leží mimo rozum - naopak podle významného teologa Tomáše Akvinského "světlo víry dává vidět, co se věří": víra měla význam poznání spolehlivějšího než vědění, protože spočívajícího na intelektuální intuici Celku.