filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Toto universální faktum, které ospravedlňuje veškerá naše odvozování ze skutečnosti, bylo popisováno různými filosofy v různých tvarech jazyků: že běh přírody je jednotvárný: že vesmír je řízen všeobecnými zákony: a tak podobně.

(Systém deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. III. Překlad KH)

O universální příčinnosti

§1. Přírodní jevy se vyskytují ve dvou odlišných vzájemných vztazích: vztahu současnosti a vztahu posloupnosti. Každý jev je jednotvárným způsobem vztažen k některým jevům, které se s ním spoluvyskytují, a k některým, které jej předcházely a budou jej následovat.

Z jednotvárností, vyskytujících se mezi současnými jevy, jsou v každém ohledu nejdůležitější zákony počtu; a ihned po nich zákony prostoru, neboli jinými slovy zákony rozsahu a tvaru [...]

Ze všech pravd týkajících se jevů jsou pro nás nejcennější ty, které se týkají pořadí jejich posloupnosti. Na jejich znalosti je založeno každé rozumné předvídání budoucích faktů a jakákoli moc, kterou máme pro jejich ovlivnění k naší výhodě. [...]

Nuže, mezi všemi těmito jednotvárnostmi v posloupnosti jevů, které je běžné pozorování schopno osvětlit, je velice málo těch, jež si jakkoli, i jen zdánlivě osobují [takovou] přísnou nezrušitelnost; a z nich pouze jediná byla nalezena schopna ji také zachovat. V ní však nalézáme zákon všeobecný také v jiném smyslu; je koextensivní s celým polem posloupných jevů, přičemž veškeré případy posloupností jsou její příklady. Je to zákon příčinnosti. Pravda, že každé faktum, které má počátek, má příčinu, je koextensivní s lidskou zkušeností.

§2. Poněvadž pojem příčiny je kořenem celé teorie indukce, je nevyhnutelně třeba, abychom na samém počátku našeho zkoumání tuto ideu upevnili a určili v nejvyšším proveditelném stupni přesnosti [...]

Předesílám tedy, že když v průběhu tohoto zkoumání hovořím o příčině kteréhokoli jevu, nemám na mysli žádnou příčinu, která by sama nebyla jevem; nevyšetřuji poslední nebo ontologickou příčinu čehokoli. Mám-li přijmout za své rozlišení zdomácnělé ve spisech skotských metafysiků, zvláště pak Reida, příčiny, kterými se já sám zabývám, nejsou účinné, nýbrž fysikální. Jsou příčinami v tomtéž smyslu, jako když říkáme, že jedno fysikální faktum je příčinou jiného. Pokud jde o účinné příčiny jevů nebo zda vůbec jakékoli takové příčiny existují, o tom na mně nevymáhejte žádné mínění [...]

Mezi jevy existujícími v nějakém okamžiku a jevy existujícími v následujícím okamžiku je tedy stálý pořad posloupnosti; a jak jsme řekli při hovoru o všeobecné jednotvárnosti běhu přírody, toto tkanivo je složeno z oddělených vláken; tento hromadný pořad je tvořen částečnými posloupnostmi, získanými stále mezi oddělenými částmi. Po jistých faktech vždycky následují jistá fakta a, jak jsme přesvědčeni, také následovat budou. Stálý předchůdce je vymezen jako příčina; stálý následek jako účinek. Universalita zákonu příčinnosti spočívá v tom, že každý následek je tímto způsobem spojen s některým jednotlivým předchůdcem nebo souborem předchůdců [...] Na universalitě této pravdy je závislá možnost převést postup indukce na pravidla.