filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

3.1.4 Vídeňský kroužek - kritérium smyslu vědeckých výroků a empirická verifikovatelnost

Problémy verifikace empirických výroků a logickou analýzou vědeckého jazyka se zabývali členové Vídeňského kroužku, který působil na veřejnosti v letech 1929-1936. Ke kroužku, jehož iniciátorem byl MORITZ SCHLICK (1882-1936), patřili významní vědci a filosofové, např. RUDOLF Carnap (1891-1970), Otto Neurath (1882-1945), Philipp Frank (1884 1965) a další. Základním posláním filosofie má být podle nich objasnění smyslu vědeckých výroků. Podle M. SCHLICKA lze smysl nějakého výroku stanovit jen tehdy, když je možné zjistit, je-li pravdivý či nepravdivý na základě empirického poznání. Verifikovatelné jsou jen ty výroky, které obsahují empirické poznatky nebo jejichž obsah lze převést na takové výroky. SCHLICKŮV asistent FRIEDRICH WAISMANN to vyjádřil takto: "Výrok nemá smysl pokud nelze žádným způsobem zjistit, zda je pravdivý; neboť smysl výroku je metoda jeho verifikace." Kritérium smyslu, s kterým pracovali myslitelé Vídeňského kroužku, je současně kritériem demarkace mezi vědeckými a nevědeckými výroky. Empirická verifikovatelnost, která není nezbytně totožná s aktuálním provedením verifikace, ale pouze s její možností, se stala demarkačním kritériem odlišení vědeckých a nevědeckých či metafyzických výroků. Neverifikovatelné výroky z tohoto hlediska, ztrácejí smysl, mohou však mít expresivní význam a vyjadřovat např. citové zaujetí mluvčího, jeho přání apod.

3.1.5 Využití logiky při zkoumání jazyka vědy. Syntaktická a sémantická analýza jazyka vědy.

Od problémů spojených s empirickou verifikací se stoupenci Vídeňského kroužku dostali k analýze jazyka vědy. Empirické výroky jsou totiž součástí jazyka a to, jaký je smysl těchto výroků, závisí také na jejich logické a gramatické syntaxi. Zkoumání logické a gramatické syntaxe jazyka přitom vyžaduje v podobě metajazyka jiný způsob užívání jazyka, kterým nepopisujeme objekty, jak to činí tzv. objektový jazyk, ale samotný jazyk.

Logickou analýzou jazyka vědy se podrobně zabýval v řadě prací RUDOLF CARNAP, pro úvodní seznámení s ní jsme vybrali stať Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka (1931). Jazyk se podle Carnapa skládá ze slovních výrazů a syntaktických pravidel, podle nichž lze tvořit ze slov věty. Ve větách se mohou vyskytovat slova, o nichž se mylně domníváme, že mají význam a že pro ně můžeme uvést konkrétní empirické charakteristiky, nebo slova mají význam, jsou však sestavena syntakticky nevhodným způsobem a nedávají smysl. Abychom zjistili význam např. slova babig, je třeba se ptát po kritériu, jak se dá zjistit, že nějaká věc je či není babig? Pokud pro slovo babig neexistují žádná taková kritéria, nelze toto slovo užívat. Totéž, co platí pro slovo babig, platí podle Carnapa i pro metafyzické pojmy např. "princip světa", "věc o sobě", "podstata" apod., u nichž se také neuvádí jejich empirický význam.