filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Bachelard nachází vysvětlení epistemologického zlomu ve vnitřní dynamické povaze nepokojného myšlení vědce překračujícího stále své vlastní meze, které si dříve vytvořilo svými racionálními projekty a schématy. Aplikace vědeckého racionalismu se vzápětí stává jeho transcendencí a transcendencí dosavadních postupů začíná nové racionální osvojování si světa. Podnět k epistemologickému zlomu proto přichází jen z oblasti abstraktního myšlení, realisticky zaměřené myšlení totiž samo od sebe není zdrojem krizí a zvratů v poznání. V tomto smyslu vede epistemologický zlom k rozchodu vědeckého myšlení s dosavadními poznatky na základě rekonstrukce svých předcházejících racionálních projektů a schémat.

3.Hermeneutika - nauka o porozumění

(Z řeč. hermeneuein vypovídat, vykládat, zvěstovat, tlumočit.) Hermeneutika je svým zaměřením na porozumění často chápána jako základní metoda humanitních věd zkoumajících lidské jednání a jeho vnitřní smysl. Hermeneutická filosofie Hanse Georga Gadamera (1900-2002) zdůrazňuje univerzalitu porozumění, která je důležitá nejen ve vztahu k textům a lidským duchovním výtvorům, ale i pro každé vědění, neboť vědění o světě je zprostředkováno jazykem. Toto pojetí vychází z myšlenky Martina Heideggera (1889-1976), který hovoří o tom, že základní charakteristikou lidského bytí je porozumění, díky němuž se můžeme ve světě orientovat.

Prostřednictvím našich jazykových výpovědí, ať již v oblasti vědy či kdekoli jinde, něco sdělujeme, vysvětlujeme, vedeme rozhovor apod. Obecně lze říci, že do toho, co je nám v jazykové komunikaci sdělováno, vstupujeme pomocí našeho vlastního porozumění. Porozuměním jazykovým výpovědím se zabývá Hermeneutika, původně chápaná jako umění správného výkladu textů, zejména biblických, klasických literárních a právnických. Prostřednictvím porozumění se nám také odhaluje smysl historických událostí, uměleckých děl, náboženských učení apod. Při správném porozumění výpovědi druhého nejde o smysl, který do ní vkládáme my sami, nýbrž o její původní smysl z autorova vlastního hlediska jak on mu sám porozuměl a jak odpovídal životní situaci, ve které se autor výpovědi nacházel. V této souvislosti hermeneutika zdůrazňuje význam předběžného porozumění, s nímž interpret přistupuje k jazykové výpovědi, např. na základě svých zkušeností, znalostí, své výchovy a historické tradice dané společnosti apod. Naše otevřenost vůči výpovědi např. textu nejdříve znamená, že ji uvádíme do vztahu k našim názorům a způsobům uvažování, tj. do našeho vlastního významového kontextu. Každý výklad proto musí být spojen s uvědoměním si vlastního předem daného porozumění představující předběžné předjímání smyslu jako základní podmínky jakéhokoli výkladu. Avšak i objasnění tohoto našeho předporozumění uskutečňujeme jen v určitém předporozumění, tím se dostáváme do tzv. hermeneutického kruhu, z něhož nemůžeme vystoupit tím, že na předporozumění zapomeneme.