filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Uvědomění si vlastní předpojatosti je nutné také proto, aby ve vztahu k nám byl text přijímán ve své odlišnosti a měl možnost uplatnit svůj věcný obsah ve vztahu k našemu vlastnímu porozumění. Porozumění se mění při každém setkání s textem a obohacuje se o to, co mu námi objasňovaný text říká, neboť to, co nám určitý text říká, nemůže být v naprosté shodě s naším vlastním porozuměním.

Smysl textu nelze převést na určitou definitivní výpověď, neboť obsahuje vždy řadu dalších možných významů, která se objevují v jiném kontextu porozumění. Text zpřístupňuje svůj smysl jen na základě toho, jaké otázky mu klademe z hlediska našeho porozumění. Porozumění textu můžeme proto chápat jako trvale probíhající dialog, který vede interpret ze svého hlediska ve vztahu k významové souvislosti textu s tím, že mu tento dialog umožňuje jiným a novým způsobem porozumět sám sobě a své vlastní situaci. Hermeneutika přitom klade důraz na historickou podmíněnost porozumění, protože v hermeneutické zkušenosti se ve vzájemném vztahu ocitá historický kontext textu a konkrétní historická situace rozumějícího. V této souvislosti vznikají stále nové horizonty porozumění, a tedy i nová možnost klást jiné otázky textu i sobě samému. Relativnost našich vlastních postojů tudíž vyplývá z toho, že smysl autorova textu je v různých dobách spojen s různými interpretacemi. Proto je třeba si plně uvědomit naši vlastní hermeneutickou situaci a kriticky ji zhodnotit, neboť v každé výpovědi jsou obsaženy předpoklady, o nichž se nevypovídá, jinak řečeno vyslovené je třeba vždy chápat v souvislosti s tím, co není vysloveno.

3.6 Postmoderní myšlení a věda

V moderní době se věda vzdává hledání svých metafyzických základů či odkazů na transcendentní východiska. Současně dospívá k poznání, že pravidla, jimiž se řídí, je možné formulovat v ní samotné. Totéž platí i pro jejich odůvodnění. Podle Jeana-Francois Lyotarda (1924-1998), autora jedné z nejvýznamnějších úvah o postmoderním myšlení Postmoderní situace (1979), však moderní vědu charakterizuje společný odkaz k tzv. velkým vyprávěním. Velká vyprávění, pomocí kterých získala moderní věda své ospravedlnění, jsou založena např. na osvícenské představě vytyčující cestu k emancipaci lidského ducha, růstu bohatství a moci člověka nad přírodou. Moderní vědu tedy ospravedlňuje její spoluúčast na jednotném projektu utváření nového společenského, ekonomického a politického řádu, který by měl zajistit více spravedlnosti, blahobytu a svobody a měl by vést lidstvo k pokroku.

Naproti tomu postmoderní myšlení spojené se selháním výše uvedeného moderního projektu nedůvěřuje velkým vyprávěním, která se stala vůdčí ideou moderní vědy, v jejímž smyslu se orientovaly vědecké aktivity i praktické využití jejich výsledků. Vzhledem k tomu, že se filosofie vzdává svých legitimizačních funkcí, došlo k narušení vztahu mezi vědou a jejím mimovědeckým odůvodněním, které ji má ospravedlnit. Postmoderní myšlení, které charakterizuje pozitivní přijetí radikálního pluralismu, vychází z přesvědčení, že výlučný názor může vyrůstat jen z nelegitimního povyšování partikulárního stanoviska na absolutní. Pluralita se týká též forem jednání, způsobu života, jazykových her apod. Člověk postmoderní doby nežije jedním velkým projektem, ale množstvím projektů. Neustále je mu zdůrazňována nepřítomnost čehokoli společného. Setkávání s rozdílnými formami vědění, způsoby života a vzory jednání se tak stává základní zkušeností postmoderní doby. Jinak řečeno: při vzájemných setkáních si v rozhovorech sdělujeme jen svoji odlišnost. Přirozeným společenským předpokladem postmoderního myšlení je nutně demokracie, která je pro pluralitu vhodným prostředím.