filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

"Z toho také vysvítá, že obec, která se tak opravdu nazývá a nikoli jen pro jméno, má míti péči o ctnost. Neboť jinak se z toho společenství stává spojenectví, jež se od ostatních vzdálených spojenců liší jen místem. Zákon se pak stává pouhou úmluvou a jak pravil sofista Lykofron, jenom rukojmím vzájemných práv, není však s to, aby občany učinil dobrými a spravedlivými."

Řecký filosof Aristoteles (384-322 př. Kr.)

Nejvyšším cílem člověka je podle Aristotela teoretický život, který mu přináší blaženost. Poznávání s ním spojené představuje činnost, která není vykonávána kvůli něčemu jinému, než kvůli sobě samé a pro ni samu je milována. Člověk se však této činnosti nemůže věnovat trvale, žije také s ostatními a je nucen jednat, aby dosáhl nějakého cíle. Ta část filosofie, která se zabývá lidským společenským jednáním, nemá podle Aristotela přinášet jen teoretické poznání o povaze našeho jednání, neboť v této oblasti poznáváme nejen proto, abychom věděli, ale abychom poznali cíl, k němuž směřuje našeho jednání, tj. dobro. Politická věda má proto vést k poznání toho, jaká má být společnost a její uspořádání, aby život všech občanů v ní byl dobrý. Tato věda přitom navazuje na všechny ostatní praktické vědy o lidském jednání a obsahuje v sobě jejich konečný a nejvyšší cíl. Teoretické poznání není jejím nejvyšším cílem, tím je jednání směřující k správnému cíli. Na individuální úrovni nás vede k poznání správných cílů spojených s dosažením celkově dobrého života a správných prostředků vedoucích k jejich dosažení se zřetelem k stále novým a měnícím se situacím praktická moudrost fronésis (viz Filosofie II).

Člověk je v Aristotelově pojetí bytost svou přirozeností určená k tomu, aby žila s ostatními ve společnosti, jen v ní se může rozvíjet. Proto se nesoběstační jedinci potřebující pomoc druhých sdružují v rodinách zajišťujících základní potřeby a rodiny v samostatnějších obcích, které tvoří stát. V jeho rámci lidské společenství dosahuje téměř úplné soběstačnosti. I když stát vzniká později než rodina a obec, je jako celek přednější než jeho nesamostatné části, neboť ty trvají jen pokud trvá celek.

Podle Aristotela, který neoddělitelně spojuje politiku a etiku, nejde jen o to žít ve státě, který lidé potřebují, aby dosáhli svých přirozených cílů, jde o to žít v něm dobře. Stát je proto chápán jako přirozeně vzniklé společenství, jehož účelem je ctnostný (Na základě své přirozenosti má člověk možnost praktickým jednáním nabývat ctností, které představují trvalý stav člověka, jimž se on sám stejně jako jeho jednání stávají dobrými. Jedná se o schopnost mravně jednat, na rozdíl od SOKRATA není pro ctnost rozhodující jen vědění vztahující se k dobru, ale návyk získaný dlouhodobým cvikem. Své pravé podoby nabývá ctnost, když přispívá k dobru celé společnosti. Porovnej toto pojetí mravní ctnosti s Machiavelliho pojetím a se vztahem svobody a ctnosti v liberálním myšlení.) život občanů, který je předpokladem k dosažení obecného dobra a s ním spojené blaženosti. Cíl státu, obecné dobro, je přitom shodný s cílem jednotlivého života občana, s individuálním dobrem. Pro dosažení tohoto nejvyššího cíle člověka je třeba, aby stát vedl své občany k ctnostnému jednání prostřednictvím svého politického zřízení, institucí, zákonů a mravních zvyklostí. Jen v takovém státě se může uplatnit ctnost dobrého občana.