filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Biskup z Hippo v severní Africe a teolog svatý Augustin (354-430)

Odmítnutí poslušnosti Bohu ze strany biblického Adama vedlo podle Augustina k rozdělení lidstva na dvě společnosti. Na jedné straně vznikla společnost hříchu a lidského sobectví založená Adamovým synem a bratrovrahem Kainem a na druhé straně společnost lásky založená jeho bratrem Ábelem. Pozemská obec civitas terrena je sdružením lidí, kteří žijí láskou k sobě a touží po pomíjivých pozemských statcích. V této souvislosti Augustin říká, že pozemské statky jsou omezené, není jich dostatek pro všechny a je tudíž třeba se jich zmocnit lstivě a násilím na úkor ostatních. Členové této obce jsou k sobě vázáni jen vnějškově, vzájemně však mezi sebou soupeří a usilují o ovládnutí druhých. Pozemská obec odkázaná na krátkodobé a pomíjivé cíle však uznává nutnost pozemského státu, který je nezbytný, pokud lidé vedení svou hříšností jednají nespravedlivě. Zajištění míru a spravedlnosti představující hlavní úkol státu, který by bez nich byl jen "velkou ničemností", musí být uskutečňováno sílou, neboť mu schází vnitřní soudržnost. Spravedlnost zabezpečovaná státem je však nedokonalá, neboť ji vykonávají hříšní lidé.

K obci boží civitas dei náleží ti, kteří jsou vírou a láskou spojeni s Bohem a nežijí jen sebeláskou. Přechod od obce pozemské k obci boží není možné uskutečnit jen prostřednictvím ctnostného jednání, nezbytná je i milost Boží. Jen díky ní mohou lidé zatížení dědičným hříchem konat dobro. Obec boží není jen viditelná církev, je to neviditelné společenství všech, kteří v duchu víry a lásky ve spojení s milostí Boží směřují za hranice toho, co je vymezeno dočasnými zájmy pozemské obce. Moc v této obci neslouží k ovládání druhých, ale k ovládnutí vášní, které lidi rozdělují a odvádějí od Boha. Na rozdíl od pozemské obce zaměřené na pozemské dobro je ve své čistě duchovní orientaci obec boží zaměřena na konečnou spásu.

Na příkladu Augustinova myšlení vidíme, že Aristotelem vyjádřená důvěra ve schopnost člověka jednat na základě své přirozenosti rozumně a ctnostně a tak dosáhnout svého plného uskutečnění ve státě, který usiloval o mravní zdokonalení svých občanů, byla podle křesťanského pojetí naivní. Kvůli své hříšnosti je člověk totiž navždy obětí své sebelásky, má sklon ke zlu a dobro může konat jen díky milosti Boží. Skutečný cíl člověka, na rozdíl od ARISTOTELOVA názoru, proto leží mimo hranice lidské společnosti.

Nikdo si nemůže osvojovat právo rozhodovat za druhého bez jeho souhlasu

"Protože cílem života, kterým v přítomnosti žijeme, je nebeská blaženost, náleží z tohoto důvodu k povinnostem krále, aby zajistil dobrý život pospolitosti v souladu s tím, co prospívá dosažení nebeské blaženosti; aby totiž nařizoval to, co k ní vede, a pokud možno zamezoval tomu, co by bylo s jeho nařízením v rozporu... Jaká je však cesta k pravé blaženosti a jaké jsou její překážky, lze poznat z Božího zákona... Král vyučený v Božím zákoně tedy bude bedlivě hledět, jak by pospolitost jemu poddaná mohla dobře žít. Zde je možno rozlišit tři kroky: 1. aby v poddané společnosti nastolil dobrý život; 2. aby jej uchoval; 3. aby jej dále zlepšoval."