filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Italský dominikánský teolog a filosof sv. Tomáš Akvinský (1225-1274) ve spise O království ke králi kyperskému.

"Bohu sloužit je kralovat."

Římský císař a český král Karel IV. (1316-1378) ve vlastním životopise Vita Caroli, kapitola XII.

"...aby jeden každý mohl Pánu Bohu svobodně a pokojně sloužiti podle toho, co by kdo za dobré podle zákona Božího a naučení poznal."

Moravští stavové v žádosti římsko - německému císaři a českému králi Ferdinandovi L

Středověký křesťanský panovník měl výkonem své vlády sloužit při naplňování náboženského cíle lidského života a v souladu s ním vládnout v zájmu obecného dobra. Poddaní mu byli povinni poslušností, pokud jednal ve shodě s tímto cílem a zájmem. Co však v případě, když panovník vládnoucí z milosti Boží nejedná v duchu služebného poslání své moci, která slouží cílům ležícím mimo ni samu? Vzpoura proti nehodnému vladaři je problematická, např. podle Tomáše AKVINSKÉHO může vést k anarchii, která přinese ještě větší zlo. Tyran proto může být sesazen pouze rozhodnutím jiných držitelů veřejné autority.

V době náboženské reformace v 16. století se objevují úvahy o tom, že když panovník přikazuje to, co je v rozporu s božím zákonem, platí pro každého poddaného jednoznačně vyšší autorita božího zákona. Lid je božím lidem a je zavázán vůči božímu zákonu, podle kterého je třeba posuzovat to, co se odehrává ve společnosti.

Tyto úvahy jsou v období reformace výrazem rodícího se vnitřního nároku na individuální svobodu, která je naplňována osobním závazkem člověka vůči božímu zákonu nadřazenému každé církevní či světské autoritě. Přímý osobní závazek vůči Bohu otevřel prostor pro niternou oblast lidského svědomí, která nesmí být dotčena zásahy vnější moci. Společně s rodícím se vnitřním nárokem na individuální svobodu vzniká představa autonomního jedince, která se ve světské podobě stane pro novověk velmi významnou, neboť se s ní spojuje přesvědčení, že si nikdo nemůže osvojovat právo rozhodovat za druhého bez jeho souhlasu.

Pro dobu náboženské reformace se stává aktuální také myšlenka tolerance, neboť bylo nutné vyřešit otázku soužití lidí různé víry. Jelikož nebylo možné vrátit se k jedné víře, bylo třeba najít obecně přijatelné a spravedlivé principy vzájemného soužití, které jsou nezávislé na individuálním pojetí víry. Řešení se však začalo rýsovat v oblasti čistě rozumové argumentace a ne náboženského myšlení a týkalo se nejen soužití lidí odlišné víry, ale i soužití lidí majících odlišné představy o tom, co je dobro v lidském životě. (Dále viz výklad o společenské smlouvě.)

Úspěch vladařova jednání, které zajišťuje jeho moc, ospravedlňuje použití jakýchkoli prostředků