filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Spravedlnost znamená konat to, co komu náleží

"Stanovili jsme ovšem a vícekráte říkali, že by se měl každý jedinec starat jen o jednu věc z těch, které se týkají obce, a to o tu, pro níž je jeho přirozená podstata nejpříhodněji utvořena.

Ovšem, to jsme říkali.

A že spravedlnost znamená vykonávat to, co komu náleží, a ne dělat mnoho věcí najednou, to jsme slyšeli od jiných, i sami jsme to vícekrát prohlásili.

Ano prohlásili.

Uskutečňuje-li se, příteli, tohle určitým způsobem, pak se to zdá být spravedlností - totiž činit to, co komu náleží."

"Spravedlnost by tedy opravdu byla, zdá se, něčím takovým; netýkala by se však vnějšího projevu člověka, ale vnitřního, jemu bytostně vlastního dění a všeho, co se k němu vztahuje: zde člověk nesmí připustit, aby nějaká jeho část vykonávala jí cizí úkony a aby ty tři druhy, které jsou v jeho duši, konaly navzájem mnohé činnosti jedna místo druhé, nýbrž musí dbát, aby si opravdu dobře zařídil věci vlastní jeho osobě, aby ovládl sebe sama, aby se uvedl v řád, aby se stal přítelem sobě samému a aby tyto tři své části dokonale sladil jako tři hlavní tóny stupnice, totiž tón nejvyšší, nejhlubší a střední - a kdyby náhodou existovaly i nějaké další uprostřed, aby je všechny pospojoval, a tak aby vznikl z mnohých částí jeden jediný celek, rozumný a sladěný. A pak už je jen zapotřebí, usiluje-li člověk o něco při výdělečné činnosti nebo při péči o tělo nebo při něčem z obecních záležitostí či věcí soukromých, aby postupoval takto a aby ve všech těchto případech posuzoval a nazýval spravedlivým a krásným to jednání, které udržovalo a spoluvytvářelo tento trvalý stav duše: za moudrost by měl vědění, které takovému jednání napomáhá, kdežto za nespravedlivé zase takové jednání, které tento stav ustavičně narušuje, a za nevědomost zdání, které napomáhá nespravedlivému jednání."

Řecký filosof Platón (427-347 př. Kr.)

Při hledání odpovědi na otázku, co je spravedlnost, která v úvahách o společnosti hraje vždy významnou roli, rozvíjí Platón myšlenku, že v zájmu účinného fungování společnosti je třeba, aby v ní byla práce prováděna co nejlépe na základě toho, že každý vykonává jen jednu věc odpovídající jeho přirozené schopnosti. Tento pohled na společnost se zakládá na obecně známé nesoběstačnosti jednotlivce a odlišnosti lidských bytostí, které se vzájemně doplňují.

Další růst bohatství společnosti, který přesahuje nezbytnou míru, jako důsledek toho, že lidé chtějí žít v nadbytku, vede k potřebě strážců chránících společnost před vnějším i vnitřním nepřítelem. Vhodnými strážci jsou ti, kteří k tomu mají dispozice po stránce tělesné a u nichž převládá vyšší vznětlivá složka duše. Ta v nich vyvolává touhu po vítězství, cti a slávě. Od ostatních, kteří podle své přirozené schopnosti dělají jednu věc a nedovedou se pozvednout nad své osobní zájmy určované nižší složkou duše žádostivé hmotných statků, se liší tím, že jsou pro svoji činnost vychováváni. U strážců není možné, aby se starali o něco jiného, co by je od jejich poslání odvádělo. Neznají proto soukromý majetek, ani rodinný život, které vedou k upřednostňování individuálních zájmů před zájmy celku. Z těch strážců, u nichž převládá vyšší rozumová složka duše toužící po vědění a poznání spravedlnosti, jsou vybíráni vládci. Společnost se tak člení nejen na základě dělby práce, ale i dělby politické na vládnoucí a ovládané.