filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

3.4.2 Pojem epistemologického zlomu u G. Bachelarda

KUHNŮV pojem vědecké revoluce lze porovnat s koncepcí epistemologického zlomu, kterou zformuloval francouzský filosof a teoretik dějin vědy GASTON BACHELARD (1884-1962) a která bývá v literatuře často považována za jakousi anticipaci KUHNOVY změny paradigmatu. Problematikou epistemologického zlomu se BACHELARD zabýval v souvislosti s analýzami filosofických a epistemologických změn spojených s opuštěním klasické newtonsko - karteziánské vědy a se zrodem moderních přírodovědných teorií. BACHELARD hovoří o tom, že mezi systémem klasické vědy a moderní vědou neexistuje plynulý přechod, ke kterému by mělo dojít např. na základě hromadění poznatků a vyšší přesnosti při měření či prostřednictvím dílčí opravy výchozích principů. Nový systém "trancenduje" předcházející vědecký systém tím, že nově promýšlí základní pojmy (jsou např. zrelativizovány pojmy absolutního prostoru a času) a zpochybňuje doposud evidentní ideje (např. ideu současnosti). Lze říci, že namísto přesnější verifikace předcházejícího vědeckého systému dochází ke korekci jeho jednotlivých výchozích principů, která končí zásadní změnou vědeckého systému. V tomto smyslu se zdá, že pojem epistemologického zlomu je v mnohém podobný KUHNOVĚ koncepci vědecké revoluce, s tím rozdílem, že Bachelard se věnuje změnám výchozích pojmů a principů a Kuhn změnám širšího pojmového rámce či celkového schématu vědeckého bádání, tj. paradigmatu.

Pro Bachelarda jsou však výše uvedené změny součástí obecnějšího směřování novověkého vědeckého poznání a jen v jeho rámci jim lze plně porozumět. Vývoj novověké vědy nepostupuje ve srovnání s původní orientací myslitelů počínaje Aristotelem až po F. Bacona od reality k všeobecnému, ale od racionálního k reálnému. V moderní vědě totiž dochází ke stálému nárůstu racionalismu, jehož doklad spatřuje Bachelard např. ve vysoké míře v matematizace a v její nenázornosti, respektive v odpoutání se od toho druhu názornosti, který je spojen se světem smyslového vnímání a který může být dokonce překážkou pro pochopení jejích racionálních konstrukcí. Jinými slovy řečeno, bezprostřední skutečnost se stává pouhým podnětem pro vědeckou racionalitu a ne jejím předmětem. Věda přechází od pouhého popisu k vědecké interpretaci, tím její empirická část ustupuje do pozadí a na významu nabývá racionální zpracování pozorovaných a naměřených dat. V podobném smyslu odstraňuje racionalismus z vědeckých pojmů jejich původní realistické rysy.

Moderní věda se tak stává podle BACHELARDA tzv. aplikovaným racionalismem, vycházejícím z nezbytnosti souběžně teoreticky bádat a experimentovat, přičemž experiment představuje prověřování teorie a teorie představuje současně východisko pro experiment. Také jev, který je předmětem vědeckého pozorování je do značné míry výtvorem vědecké racionality. Z jiného hlediska lze hovořit o tom, že pomocí matematických nástrojů vytváříme současnou fyziku a např. pomocí našeho výtvoru mikroskopu mikrobiologii apod. Výsledkem je stálé obohacování racionálního vědeckého myšlení ve styku se skutečností. A navíc jak je zřejmé z příkladu pojmu epistemologického zlomu, transcendencí našich dosavadních vědeckých postupů se rozum ocitá před novými úkoly, které vedou k dalšímu prohloubení racionalismu vědy.