filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Z toho podle POPPERA vyplývá, že vědecký pokrok nespočívá v kvantitativním nárůstu obecných empirických poznatků, ale v nahrazování méně zdařilých teorií teoriemi lepšími, které však mají vždy jen hypotetický charakter. Pokud teorii nelze falsifikovat, to znamená, že neobsahuje žádný výrok, který lze prověřit empirickým pozorováním, jedná se o pseudovědeckou teorii. Podobně jako v případě Vídeňského kroužku má také v Popperově zkoumání vědecké metody demarkační kritérium, v tomto případě kritérium falsifikovatelnosti, oddělit empirické vědy od ostatních druhů poznání.

POPPER také kritizoval představu zkušenosti jako pouhého zdroje smyslových poznatků, která byla typická pro členy Vídeňského kroužku. Zkušenostní poznání není totiž složeno jen z čistě empirických dat, ale i dohadů, očekávání, předsudků, hledání pravidelností, hypotéz atd., které jim předcházejí. Např. každé pozorování je cílená aktivita řízená, "problémy a kontextem očekávání" a právě problém a ne čisté pozorování tvoří vlastní počátek vědy. Empirická zkušenost je proto také výsledkem mylných domněnek a jejich kritického prověřování apod. Z tohoto důvodu nelze empirickou zkušenost považovat za zdroj autoritativních poznatků a odvolávat se na ni.

Také požadavek, aby se poznání nutně vztahovalo ke "světu zkušenosti", není podle POPPEROVÝCH názorů dostatečným důvodem k odmítnutí metafyziky, jak tomu bylo u stoupenců Vídeňského kroužku. Pro metafyziku chce dokonce zajistit v lidském poznání určité postavení. Hovoří např. o tom, že problém je metafyzický, neboť ještě není vědecký. Je však možné, že se stane vědeckým, i když jej v dané době nikdo takto nechápe. Metafyzické teorie mohou mít někdy "empirické důsledky" a jsou proto falsifikovatelné. Tento POPPERŮV názor na metafyziku není v rozporu s jím formulovaným demarkačním kritériem, které má oddělit vědu od jiných poznávacích činností.

3.2.1 Evoluční epistemologie

Podle POPPERA je ve všech reakcích živých organismů, včetně člověka, jimž jde o přežití, obsažena anticipace budoucích změn jejich životního prostředí. Např. květiny se zavírají v souvislosti s nadcházejícím příchodem noci. Vyrovnání se s problémy spojenými s adaptací na měnící se vnější prostředí probíhá pomocí pokusů o řešení a eliminování omylů. Utváření "teorií", tj. očekávání budoucích změn životního prostředí, má v procesu učení svou dogmatickou a kritickou fázi. Nenaplněná očekávání vedou k tomu, že se organismus vzdává přijatých dogmat a prověřuje jiné "teorie", a tím modifikuje dřívější poznání. Živý tvor eliminuje ty pokusy, které nejsou úspěšné a to jej vede k novým pokusům. Organismus díky splnění určitého očekávání, s kterým přistupuje k svému prostředí, předpokládá, že každé další stejné očekávání bude pravděpodobně naplněno. Když jsme viděli mnoho bílých labutí, bylo by absurdní očekávat, že příští bude černá. Došlo-li k něčemu neočekávanému, znamená to, že přizpůsobení prostředí ze strany organismu - člověka či améby - bylo nevhodné vzhledem k tomu, že organismus formuloval nesprávné očekávání či vytvořil nevhodný orgán. Takovéto přizpůsobení lze podle Poppera chápat jako "předvědomou formu vypracování teorie". Člověk však může na rozdíl od ostatních živých organismů své teorie zvnějšnit v objektivizované podobě pomocí jazyka a může je vědomě kriticky hodnotit. Ti z živých tvorů, kteří nejsou schopni své hypotézy takto objektivizovat, jsou často v důsledku jejího vyvrácení zahubeni. "Ve vědě necháváme své teorie umírat místo sebe" říká vtipně Popper.