filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Ve státě člověk dovršuje svou vlastní přirozenost ve smyslu obecnější ARISTOTELOVY myšlenky, podle níž vše v přírodě směřuje k nějakému cíli. Aby naplnilo své bytí, usiluje v mezích daných přirozeností samo od sebe o dosažení dobra, tj. dokonalosti jako vlastního účelu svého života, který je určován a naplňován rozvíjením vlastní přirozenosti.

Jednotlivá ústavní zřízení posuzuje Aristoteles z hlediska toho, jak přispívají k obecnému dobru. Stát může být řízen jedním, několika nebo mnoha, a to v zájmu obecného dobra, či ve prospěch těch, kteří vládnou. Podle počtu vládců dělí dobrá ústavní zřízení na království, aristokracii a politei, v nichž je vláda v rukou jednoho, několika nebo mnoha, kteří jsou z mravního hlediska nejlepší. Jejich pochybenými a nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá vlastního účelu státu, jsou tyranie, oligarchie a demokracie. V tyranidě se uplatňuje zájem vládce, v oligarchii zájem bohatých, v demokracii vládne většina v zájmu chudých a nikoli v zájmu obecného dobra.

Nejen rovnost podle počtu, ale i podle hodnoty

"Předpokladem demokratického zřízení je svoboda - to se totiž obyčejně říká, jakoby jen v této ústavě občané byli účastni svobody; neboť k ní prý každá demokracie směřuje jako k cíli. Jeden prvek svobody jest v tom, že se střídavě poslouchá a vládne. Vždyť demokratické právo záleží v tom, že jest tu rovnost podle počtu a nikoli podle hodnoty, a když je tu toto právo, pak nutně rozhoduje o všem obecné množství, a to na čem se usnese většina, platí a jest právem. Každý občan prý totiž má míti rovné; proto v demokraciích mají nemajetní převahu nad zámožnými; neboť jest jich většina a většina rozhoduje. To jest tedy znak svobody, který všichni demokraté pokládají za hlavní znak pojmu ústavy. Druhým pak jest možnost, že každý žije jak chce. To prý patří k vlastnostem svobody, když naopak otroku náleží žíti ne tak, jak chce. To jest tedy druhé vymezení demokracie. Odtud vzešel požadavek, nebýti poddán nejraději nikomu, není-li to však možno, tedy jen střídavě. A tím se toto vymezení svobody shoduje s vymezením svobody jako rovnosti."

Aristoteles

Platón a zejména Aristoteles se zamýšleli nad demokratickým uspořádáním společnosti, které spočívá na principech rovnosti a svobody. Podle Platóna demokracie poskytuje rovnost rovným i nerovným, a tím porušuje přirozený řád. Jako kritik tehdejší demokracie hovoří o tom, že svoboda dává možnost jedincům sledovat vlastní blaženost. V této svobodě jsou si lidé rovni, každý způsob života má tudíž stejnou váhu. Člověk žijící v demokracii bez pevných norem a hodnot je navíc veden mnoha zájmy a činnostmi, v jeho životě proto schází pevný řád. V takovéto společnosti se proto nemůže stát ctnostným, pokud jím není na základě své přirozenosti. Názory tohoto myslitele na demokracii byly ovlivněny přesvědčením, že cílem lidského života je ctnost a ne svoboda. Ale demokracie není uspořádáním společnosti, které přispívá k rozvíjení ctností.