filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

"Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, proti nimž není odvolání, se hledí na výsledek. Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc; prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými a každý je bude chválit."

"Vladař tedy nemusí nezbytně mít všechny shora uvedené vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má. Troufám si dokonce tvrdit, že mít je a vždycky se jimi řídit přináší škodu, kdežto předstírat je přináší užitek. Panovník má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a má takový být. Ale pro případ, kdy je nutno takovým nebýt, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak. Nutno chápat, že vladař, a zejména vladař nový, nemůže vynikat všemi vlastnostmi, pro které jsou lidé považováni za dobré, protože je často nucen k udržení vlády jednat proti věrnosti, proti milosrdenství, proti lidskosti, proti náboženství. Musí se přizpůsobovat rozmarům Štěstěny a proměnlivosti událostí. Jak jsem již řekl, nemá pokud možno opouštět cestu dobra, ale přikazuje-li to nezbytnost, má též umět nastoupit cestu zla."

Italský politik a spisovatel Niccolo Machiavelli (1469-1527)

Zakladatel novověké politické filosofie NlCCOLO MACHIAVELLI byl ve Florencii v době republiky vysokým vládním úředníkem a diplomatem. Ve svém díle Vladař vycházel z vlastní bohaté politické zkušenosti a zaměřil se na stanovení pravidel úspěšného jednání, která mohou být pro vladaře užitečná. Ať již vladař užívá jakýchkoli prostředků a řídí se jakýmikoli pravidly, jedině v úspěšnosti jeho jednání, které vede k zajištění či rozšíření moci, nachází jejich ospravedlnění. Tam, kde neexistuje vyšší mravní soud nad lidským jednáním, který MACHIAVELLI nebere v úvahu, je třeba soudit jen podle jeho praktických výsledků. Jak je zřejmé, výkon vlády popisuje Machiavelli způsobem typickým pro novověk -jako pouhou techniku uplatňování mocenských prostředků státu. Technika vládnutí vyžaduje často v zájmu státu porušovat morální zásady. Proto je třeba, vyžaduje-li to nutnost, aby se vladař s ohledem na úspěch politického jednání zřekl své soukromé morálky. MACHIAVELLI však nikdy netvrdí, že jen nemorální člověk se může stát politikem. Pokud však chce zůstat věren své osobní morálce, nemůže se stát dobrým vladařem.

Vladař se nemá podle MACHIAVELLI na rozdíl od středověkých monarchů spoléhat na to, že přítomné události řídí boží prozřetelnost. Musí umět čelit nástrahám a překážkám nevyzpytatelného a proměnlivého osudu a přizpůsobit se nutnosti, aby ve vhodný okamžik jednal za přispění štěstí a udržel si tak svoji vládu. Proto skutečná politická ctnost, virtus, nemá nic společného s morální ctností, v jejímž duchu člověk sám sebe formoval, nýbrž je založena na schopnosti přizpůsobit se stále se měnícím okolnostem a odvaze jednat, když je to nezbytné z hlediska zájmů vlády.