filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Virginská deklarace práv z 12. 6. 1776.

Právo na život, svobodu a majetek tvoří základní lidská práva formulovaná již v 17. století. Náleží člověku jakožto člověku nezávisle na politické moci, která není jejich zdrojem. Právo v tomto případě znamená, že máme zaručenu možnost žít, neboť pro živé bytosti je dobrem život, svobodně myslet a jednat, neboť život bez svobody neodpovídá nároku našeho rozumu na samostatné rozhodování a jednání a něco vlastnit jako předpoklad k tomu, abychom mohli na tomto světě usilovat o osobní štěstí. Předpokladem lidských práv je nejen uvědomění si jedinečné a nenahraditelné hodnoty lidského života, ale také poznání toho, jak je třeba s člověkem jednat a jaké moci nad člověkem je třeba se zříci, aby mohl být rozumnou, svobodnou a zodpovědnou bytostí, a jak se mají utvářet společenské vztahy, aby byla respektována oblast, v níž jedinec může jednat svobodně.

Přestože dochází k tomu, že některé společnosti tato práva lidem odmítají přiznat, přináleží nám proto, že jsme lidé, nebo je máme od Boha, a nikdo nám je nemůže vzít. Veškeré zákonodárství se má o ně opírat a stát má přitom povinnost tato práva respektovat. Lidé proto mohou zpochybnit legitimitu vlády, která jedná v rozporu s lidskými právy. K omezení těchto práv může dojít výjimečně jen na základě zákona z důvodů ochrany druhých osob, veřejné bezpečnosti a pořádku. Lidská práva nestanoví jakými hodnotami se má individuální lidský život řídit v oblasti, kterou mu tato práva zaručují. Svoboda, kterou poskytují, navíc nezaručuje sama o sobě bez dobré vůle zodpovědný způsob života a zodpovědné utváření vzájemného lidského soužití. Sociální zodpovědnost lidských práv je dána pouze tím, že každé lidské právo, které si jedinec nárokuje sám pro sebe, musí přiznat také ostatním. To nás nepochybně musí vést k hlubšímu promýšlení problematiky lidských práv.

I když je idea lidských práv spojena s novověkým pojetím člověka, její počátky lze nalézt ve starověku. Stoikové např. hovořili o tom, že ve světle přirozeného zákona, který stanoví vládcům meze jejich jednání ve vztahu k ovládaným, si jsou všichni lidé rovni. Z křesťanského pohledu jsou lidská práva založena na skutečnosti, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a že je povolán k tomu, aby svou existenci vztahoval k Bohu. Z tohoto důvodu nemůže být člověk nikdy zcela podřízen žádnému ze světských cílů, neboť je vždy přesahuje.

Vznik ideje lidských práv na počátku novověku bývá spojován s obdobím reformace, kdy se rodil požadavek tolerance a svobody vyznání. Tehdy došlo k formování představy o nedotknutelnosti individuální oblasti víry a myšlení, která nemůže být svěřena někomu jinému a do níž nelze násilně zasahovat. Např. v oblasti víry je podle LOCKA jen každý člověk sám schopen posoudit z hlediska svého svědomí a rozumu, zda je jeho víra vnitřně opravdová. Jakýkoli vnější zásah do této oblasti se nutně míjí účinkem. Totéž platí i pro schopnost člověka hodnotit, činit rozhodnutí a podle něho jednat. Zásah do této oblasti je třeba odmítnout, neboť např. k přijetí pravdy člověk nemůže být nucen, cestu k ní mu může otevřít jen jeho vlastní svoboda.