filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Christifideles Laici. Apoštolský dopis Jana Pavla II., 1988.

"Posledním a základním cílem takového vývoje není jen pouhé hromadění výrobků, ani pouhé vyhledávání zisku nebo ekonomické nadvlády, nýbrž službou člověku celému, tj. se zřetelem na jeho hmotné potřeby a na požadavky jeho intelektuálního, mravního, duchovního a náboženského života, a to služba každému člověku i každé lidské skupině jakékoli rasy a v kterékoli části světa. Proto se má hospodářské podnikání provozovat podle svých vlastních zákonů a metod, přitom však v mezích mravního řádu, aby se tak mohl naplnit Boží záměr s člověkem."

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světe Gaudium et spes, 1965.

Katolická církev vyslovující se k závažným společenským problémům současného světa vychází z ocenění významu jak sociální stránky lidského života, tak i aktivního úsilí o dobro na tomto světě v souvislosti s biblickým příkazem lásky k bližnímu. Sociální stránka není totiž lidské osobnosti vnější, nýbrž patří k jejím základním rysům. Společnost je prostorem pro společné uskutečňování hodnot, a tím i základem umožňujícím rozvoj lidské osobnosti.

Sociální nauka katolické církve vychází z pojetí člověka jako obrazu Božího, který žije trancendentní dimenzí svého života. Bůh člověka stvořil a uzpůsobil tak, aby si mohl určit sám cíl života ve shodě s cílem, který měl Bůh na mysli při stvoření světa. Proto nelze lidskou bytost zredukovat na pouhou součást přírody či společnosti, neboť je zaměřena k cíli, který je přesahuje. V tomto smyslu církev zdůrazňuje důstojnost lidské osobnosti, která je chápána jako tvůrce, nositel a cíl společenského života. Proto se vyslovuje kriticky k nespravedlivým společenským poměrům a snaží se přispět k dosažení pozitivních zrněn ve společnosti v duchu lásky a spravedlnosti.

Nejvyšší mravní zásadou při organizaci společnosti i pro svobodnou aktivitu jejích členů je princip obecného dobra, bonum commune, kterému odpovídá společenské uspořádání umožňující seberealizaci svých členů. Dobro jednotlivé lidské osobnosti a obecné dobro se přitom navzájem podmiňují. Stejně tak jako je jedinec podílející se na životě společenství spoluodpovědný za obecné dobro, tak je společenství spoluodpovědné za dobro svých jednotlivých členů.

Tomu odpovídá požadavek na utváření sociálních vztahů podle principu solidarity, který zdůrazňuje spolupráci s ostatními při sledování společných hodnot umožňujících rozvoj lidské osobnosti. Pro spravedlivou společnost platí také princip subsidiarity, podle něhož mají lidé či menší společenství vykonávat sami vlastními silami to, co mohou, přičemž tuto činnost si nesmí přivlastňovat širší či nadřazené společenství, jinak hrozí nebezpečí ztráty jejich samostatnosti. Širší a nadřazené společenství však má být v případě potřeby nápomocné.