filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

(1870-1831)

"Toto zprostředkování, že mám vlastnictví už ne prostřednictvím věci a mé subjektivní vůle, nýbrž že ho mám rovněž prostřednictvím druhé vůle, a tím ve společné vůli, tvoří sféru smlouvy. ... Smlouva předpokládá, že ti, kdo do ní vstupují, se vzájemně uznávají jako osoby a vlastníci; protože je vztahem objektivního ducha, je v ní moment uznání již obsažen a předpokládán."

G. W. F. Hegel

V politické oblasti, jejímž cílem je zajistit jednotu celé společnosti, dochází podle Hegela k vyjádření či zvěčňování svobodné vůle občanů v podobě veřejných institucí, zákonů, státních rozhodnutích apod. Svobodná individuální vůle nabývá v této oblasti obecné povahy. Občané proto na jedné straně uznávají zákony a veřejné instituce jako výraz své vlastní vůle a na druhé straně stát stejně tak uznává práva jednotlivých občanů. Vzájemná jednota jedince a státu tak nabývá mravní povahy.

V individualisticky zaměřené sféře fyzických potřeb a požitku, práce a majetku, která je podle Hegela základem v novověku vzniklé občanské společnosti, dochází mezi jedinci, jak dále uvidíme, také k vzájemnému uznání. Individuální práce jedince, která je vykonávána pro jeho vlastní potřeby, je současně také uspokojováním potřeb ostatních, a naopak k uspokojování vlastních potřeb dochází také prací druhých. Jako soukromý vlastník prodává jedinec na trhu zboží, do něhož vložil prací svou vůli, a své zboží směnuje za jiné pro něj potřebné zboží, do kterého jiný vlastník vložil prací svou vůli.

Za směnou toho, co nabízí mezi svobodnými a nezávislými jedinci potřeba za své uspokojení, se v občanské společnosti navíc skrývá vztah vzájemného uznání sobě rovných a samostatných partnerů. Tyto vztahy, v nichž se osvědčuje rovnost a vzájemné uznání svobody mezi jedinci disponujícími autonomní a svobodnou vůlí, utvářejí vlastní podstatu občanské společnosti. Jedině v ní se uspokojuje i potřeba mravního uznání svobodné vůle jedince druhými. HEGEL se z tohoto hlediska na člověka nedíval jen jako na bytost spjatou s vlastními potřebami, nýbrž zdůrazňoval, že se jedná o mravní bytost (Autonomní a svobodná lidská bytost se řídí výlučně vlastním rozumem, s jehož pomocí si sama také stanoví pro své jednání mravní zákon (kategorický imperativ). Jednání ve shodě s mravním zákonem chápal hegelův předchůdce I. Kant (1724-1804) jako nejvlastnější projev lidské svobody, neboť mravní zákon nám není ukládán z vnějšku, ale naopak, rozum nás vede svými důvody k tomu, abychom uposlechli jím formulovaný mravní zákon. Ohled k hodnotě druhého jako svobodné mravní bytosti představuje pro tyto myslitele základ, na kterém je třeba vytvářet společnost).

V minulosti před vznikem občanské společnosti nestálo lidské soužití na vztazích oboustranného uznání, které je základem všeobecné rovnosti svobodných vůlí. Např. otrok, který uznává a respektuje svého pána, se nepodílí na vztahu, který je vzájemný. Ve vztahu vzájemného uznávání dochází k tomu, že se svoboda jedince zpředmětňuje a objektivizuje. To znamená, že již není jen záležitostí pouhého uvědomění si sebe sama jako svobodné bytosti, nýbrž je zajišťována celým systémem vztahů občanské společnosti jako jsou vlastnictví, směna, smluvní ujednání apod.