filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

(3) Analogie empirických entit vyjadřuje vztahy obdoby mezi fakticitami (např. alchymické a astrologické korespondence) .

Hermetické analogie (alchymické, astrologické a magické) jsou ovšem pro důvody hledající ratio moderního vědce esoterní (tajemné, skryté, nedokazatelné, neodůvodněné, a tudíž iracionální) - pochopitelně: vždyť jsou záměrnou a promyšlenou alternativou kauzálnímu myšlení. Tak jako vědec si osobuje ratio jako schopnost nalézat důvody svého poznání, tak hermetik nachází v sobě alternativní poznávací mohutnost: "třetí oko", schopné poznávat hermetické analogie. Z jeho pohledu se pak vědec jeví jako "jednooký král slepých". Hermetik tedy nepředpokládá (chybně) existenci skrytých příčin (které v realitě neexistují) - to je jen vědcova interpretace získaná neoprávněnou extenzí kauzálního myšlení do oblasti, v níž nemá co pohledávat - prostě "vidí" analogie.

Hermetický princip analogie má i své moderní obdoby: nejznámější z nich jsou LEIBNIZOVA předzjednaná harmonie nebo zcela současná teorie synchronicity, vypracovaná C. G. Juncem a fyzikem W. Paulim.

Závěrem zmiňme rozdíl, snad nejpodstatnější: zatímco cílem vědy klasické a tradiční je mudrc, člověk znající "poslední příčiny všeho", cílem vědy současné pak již jen expert, odborník, vybavený znalostmi, jež mu dovolují ve jeho omezeném oboru spolehlivě predikovat jevy a produkovat technická zařízení, cílem hermetismu (de iure, zamýšleným, nikoli vždy také de facto, dosahovaným) ve všech jeho podobách (alchymie, astrologie, magie, ...) je Velké dílo, definitivní a nezvratná transformace subjektu, proměna subjektu omezeného, pouze znakově prostředkovaně poznávajícího v subjekt neomezený, poznávající amediativně.

2 Problémy filosofie vědění a vědy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)

2.1 Aristotelovo pojetí vědy

Aristoteles, kromě udivujícího množství jiných myslitelských výkonů, se ujal úlohy vypracovat metodologii vědeckých procedur, dovolujících onen Platónův logos, činící z mínění vědění, chápat jako odůvodnění. Byl tak úspěšný, že jeho metodologie byla později rozpracována a bez velkých výhrad používána až do novověkého znovuzaložení věd. I pak se však setkáváme s námitkami spíše proti jeho filosofickým předpokladům, a ve větší míře pouze proti jeho induktivní metodologii. Zásady metodologie deduktivní (neboli axiomatická metoda) přetrvaly dodnes a od padesátých let našeho století prováděná analýza jeho metodologických postupů mu získala již ztracené uznání: je dnes chápána jako více méně úspěšně (a bezchybně!) zpracovaná část formální logiky (v současném pojetí). Zaslouží si tedy naši pozornost.

2.1.1 Syllogismus

Vědění na rozdíl od mínění charakterizuje takto:

A tak to, o čem je naprosté vědění, je něco, co nemůže být jinak.