filosofie-i-skripta-k-hauzer-z-bigl

Informace ovšem není něco na hledajícím nezávislé - ani hledající není nezávislý na informaci: informace je hledajícím spoluutvářena a příjemce informace (akceptor) se přijetím informace sám mění (informuje): z nevědoucího na vědoucího.

Závěrem přidejme další rozlišení: informaci opřenou o kreaci nazvěme informací vlastní neboli věděním, ostatní informace pak informacemi z doslechu neboli vědomostmi.

Návrh informačního modelu vědění, předkládaný v této kapitole, je inspirován alogodikou. disciplínou zabývající se řešeními situací újmy v bytí.

1.4 Hermetická tradice

Původnost symbolického myšlení je třeba chápat nejen ve smyslu fylogenetickém (tj. historicky), ale i ontogenetickém (v rozvoji myšlení jednotlivce), a dokonce i ve smyslu ontickém (v konkrétní aktuální poznávací aktivitě). Je tedy symbolické myšlení primitivní; tuto primitivnost však nelze chápat automaticky inferiorně, jako něco dětského, mylného, pověrečného; nevědeckého ve smyslu proti- nebo pseudovědeckého. Spíše je prvotním základem, z něhož a na němž teprve diferencovanější myšlení může vznikat.

Celek lze totiž poznávat principielně buď přímo, nezprostředkovaně (toto poznání amediativní není předmětem této úvahy, neboť nespadá do metodologie vědy v našem smyslu) nebo znakově prostředkovaně. Znak, signum je něco skrze něž (a v němž) se poznává něco jiného, v nejobecnějším slova smyslu symbol. Symbolem může být jak fakticita (věc smyslově poznávaná), tak obraz smyslový (představa, fantasma), tak příběh (sdělovaný narací), a rovněž pojem (rozumový obraz). Pojmové myšlení chápeme tedy jako druh poznání symbolického, v němž úlohu symbolu hrají pojmy. Každé další rozlišení (myšlení vědecké vs. před-, pseudo-, ne-, mimovědecké) je třeba činit v rámci myšlení symbolického. Jazyk, řeč (vědecký, filosofický, umělý, přirozený, metaforický, umělecký, náboženský,...) pak je systémem (více či méně uspořádaným, více či méně úplným, více či méně přesným, více či méně adekvátním,...) symbolů, v němž a jímž vyjadřujeme svůj vztah ke skutečnosti ("zmocňujeme" se jí).

Vznik filosofie a vědy souvisí se snahou nahradit ve funkci symbolů mýtické příběhy systémem pokud možno dobře vymezených a relativně stálých pojmů. Problém, který pro takto vymezenou vědu chápeme jako základní (zakládající), máme formulovaný Platónem: zda vědění (epistémé) je nebo není mínění (doxa) doplněné logem? Logos (kromě základního významu: slovo, řeč) znamená mnohé: poměr, smysl důvod, také rozum, vše, co zahrnujeme pod latinský ekvivalent; ratio - je tedy tento problém problémem racionality vědy.

Aristoteles (o jehož pojetí vědecké metodologie se zmíníme později) pochopil tento logos vědeckého poznání jako požadavek odůvodněnosti (bez výjimky přijímaný dodnes) ve smyslu udání důvodu (principů poznání) odpovídajících zakládajícím principům věci (příčinám). Tento požadavek leží v pozadí vědeckých problémů dodnes: proměny v chápání role a povahy vědy a vědeckých postupů (procedur) - změny tzv. paradigmatu vědy - záležely v zásadě na proměnách chápání povahy příčinnosti (kauzality). Původní aristotelskou představu vědeckého poznání lze tedy chápat jako poznání uvedené na první principy (počátky): reductio ad primani principiarum.